Praha - Dříve než byly zahájeny deportace českých židů z Terezína do Osvětimi, vypravovali nacisté z terezínského ghetta transporty do Pobaltí. První židé z Terezína odjeli 9. ledna 1942 a poslední transport do Pobaltí, na území Německem okupovaného Lotyšska a Estonska, směřoval 22. října 1942. Z prvního transportu přežilo přes 100 osob, z toho druhého 19, ze třetího nepřežil nikdo, řekl ČT historik Michal Frankl z Židovského muzea v Praze.
Dříve než v Osvětimi končily životy protektorátních židů v Pobaltí
Za první transportní vlnu lze označit 16 transportů, které opustily Terezín mezi 9. lednem 1942 a 13. červnem téhož roku. Odjížděli jimi čeští židé, tehdy (s výjimkou několika předchozích transportů židů z Říše) jediní terezínští vězňové. Vypravení těchto transportů na východ tvrdě ukončilo původní naděje židovské samosprávy, že snad prostřednictvím pracovního potenciálu vězňů bude možno jejich většinu uchránit v Terezíně. Část deportovaných z této transportní vlny určené do Rigy, Izbice, Piasků, Sobiboru, Lublinu, Varšavy, Zamošče, Majdanku a jinam skončila v plynu nebo na popravišti, druhou část nacisté po krátkém odkladu likvidovali především otrockou prací.
Lotyšská Riga byla cílovou stanicí prvních dvou transportů, které z terezínského ghetta vyjely 9. a 15. ledna 1942 pod označením „O“ a „P“. Vězni z prvního českého transportu nahradili spolu s německými Židy původní obyvatele rižského ghetta. Ti byli až na výjimky zastřeleni během dvou rozsáhlých masakrů v nedalekých lesích Rumbula a Bikernieki. Desítky mladých práceschopných mužů z českých transportů skončily v pracovním táboře Salaspils, kde většina z nich kvůli zimě a nelidským podmínkám zemřela.
GALERIE
Koncentrační tábor zdroj: ČT24
Ani v ghettu nebyl život o mnoho snazší - vězni, včetně žen, byli využíváni k nejtěžším pracím, na všechny doléhala každodenní starost, jak si obstarat alespoň malé přilepšení k nedostatečnému přídělu potravin. V ghettu navíc probíhaly občasné likvidační akce, zaměřené zejména na staré lidi, děti a nemocné. Po zrušení ghetta v létě 1943 byli zbylí židé přemístěni do nově zřízeného koncentračního tábora Kaiserwald. Odtud pak velká většina putovala přes koncentrační tábor Stutthof u Gdaňsku k dalšímu otrockému nasazení v Německu, kde je osvobodily americké a britské armády, či do okolí Stutthofu, kde je po pochodech smrti našla na jaře roku 1945 sovětská vojska.
Do Pobaltí směřovaly i transporty „Bb“ a „Be“, vypravené na podzim téhož roku (20. srpna a 1. září 1942). Z celého transportu „Bb“ se po válce nepřihlásil nikdo, s největší pravděpodobností bylo všech tisíc vězňů zavražděno okamžitě po svém příjezdu.
Transport „Be“, jehož původní cílovou stanicí údajně měla být rovněž Riga, byl pro „přeplněnost“ rižského ghetta poslán dál do Estonska, kde zastavil na malém nádraží Raasiku. Ještě na nádraží proběhla selekce a většina lidí byla přistavenými autobusy odvezena. Na písčité planině zvané Kalevi Liiva byli všichni „nepráceschopní“ muži, ženy i děti přinuceni se svléknout a odevzdat všechny cennosti. Poté byli zastřeleni do předem vykopaných hromadných hrobů.
Válku přežila jen malá skupinka žen, která se přes koncentrační tábor Jägala dostala koncem roku 1942 av průběhu roku 1943 do Talinu, kde byly využívány např. při odklízení trosek po bombardování a stavebních pracích. Přes další estonské koncentrační tábory se na sklonku léta 1944 terezínské ženy dostaly do Stutthofu, kde se setkaly s přeživšími z Lotyšska. Nakonec skončily v Bergen-Belsenu, několik z nich pak též v Ochsenzollu, odkud ještě před koncem války odjely evakuačním transportem Červeného kříže přes Dánsko do Švédska.
Rozhovor s Michalem Franklem (zdroj: ČT24)