Na Nové scéně bude mít 24. března premiéru hudebně-taneční představení Cikánská rapsodie, inspirované osobností Bohumila Hrabala. Autorem inscenace je romský skladatel a hudebník Jiří Korman. Při tvorbě vyšel z harmonie a melodiky klasické romské hudby, kterou obohacuje o zcela specifický autorský rukopis. Projekt vznikl na počest stého výročí narození předního českého spisovatele. Autor představení literáta osobně znal, léta se spolu scházeli, Korman dokonce na přání tohoto pábitele zahrál i na jeho pohřbu. Několik dnů před premiérou jsme si s muzikantem o novém představení povídali.
Jiří Korman: K Hrabalovi jsem měl respekt i jako k člověku
Jaký byl prvotní impuls pro vznik inscenace Cikánská rapsodie? Odkud vzešel nápad něco takového vytvořit?
V hlavě nosím tuto myšlenku už asi dva roky, ale opravdu intenzivně na projektu pracuji něco málo přes rok. Od toho prvotního nápadu vznikalo představení postupně. Už za Hrabalova života jsem s ním měl cikánskou hudbu tak nějak spojenou. A když jsem si vloni připomněl, že se blíží sté výročí jeho narození, všechno hezky zapadlo.
Kdy a za jakých okolností jste se s Bohumilem Hrabalem seznámil? Bylo to v té slavné hospodě U Zlatého Tygra?
Ano, bylo to v hospodě, ale ne U Tygra. Poprvé jsme se potkali v dnes už neexistujícím lokálu ve Štupartské ulici. Tam jsme hráli s naší cimbálovou kapelou, měli jsme tam nějakou akci, myslím, že dotočnou, už si přesně nevzpomenu. No, a když jsme tam přišli, Hrabal už seděl za svým stolem. Byl v té hospodě štamgastem a sedával tam pravidelně vždy jeden den v týdnu, tuším, že ve středu nebo ve čtvrtek. Hned jsme si padli do oka.
Vídali jste se pak pravidelně? Byli jste blízcí přátelé?
Záleží, jak kdo chápe pojem přátelství. V té hospodě jsme se vídávali pravidelně, pak také samozřejmě U Tygra. Většinou jsme s naší partou hráli, a to i na několika oslavách jeho narozenin. Měl jsem Bohumila Hrabala rád a choval jsem k němu úctu. Teď nemyslím jen díky jeho literárnímu umu, byl to jeden z velikánů, takže v této oblasti je to jasné, ale měl jsem k němu hluboký respekt i jako k člověku.
Cikánská rapsodie
On se nad nikoho nepovyšoval a měl blízko k lidem…
Ano, měl k nim na jednu stranu hodně blízko, na druhou stranu ale i hodně daleko. Hrabal šel z jednoho extrému do druhého. Buďto byl k lidem velice laskavý, anebo krajně nepříjemný. Bylo to „kus od kusu“, jak se říká. Když ho někdo otravoval, byl záměrně nepříjemný, vzápětí zase dovedl úplně přepnout a být upřímně laskavý a chovat se jako mílius. To se mi taky líbilo.
Inspiroval vás Hrabal také v osobním životě?
To je zajímavá otázka. Asi ano. Pokud se počítá všechno to, co teď dělám, za osobní život, tak určitě.
A jak vás napadl název nové inscenace - Cikánská rapsodie?
Nejste zdaleka první, kdo se mě na to ptá. Cikánská rapsodie je text Bohumila Hrabala, v němž popisuje věci, které jsou v základu tohoto hudebně-tanečního představení. Do ruky se mi dostal asi před deseti lety. Cikáni Hrabala hodně inspirovali, ať už to byla krásná setkání s muzikanty, nebo cikánečka, která u něj nějakou dobu žila. Odtud tedy ten název.
Cikánskou rapsodii tvoří deset obrazů - námětů na Hrabalovy povídky, jež nikdy nevznikly. Vy jste si je při těch vašich setkáních zapsal či zapamatoval?
Nezapisoval jsem si je, nepotřeboval jsem to. Příběhy, které člověka něčím zaujmou, mu tak jako tak utkví v paměti. Hrabal hodně často mluvil o svém mládí, příhodách s matkou, času, který strávil v Nymburce. V hospodách na sebe překvapivě prozrazoval i dost intimních věcí. Momenty, které mi utkvěly v hlavě, jsem se snažil převést do divadelních obrazů.
GALERIE
Cikánská rapsodie zdroj: Marek Volf
Jsou to tedy jen obrazy nebo i mikropříběhy, které mají děj?
Do příběhů bych se nepouštěl. Hrabal byl dobrým vypravěčem a představení je spíš mým osobním pohledem na to, jak na mě jeho vyprávění působilo. Je to forma, kterou bych mu rád předvedl, a věřím, že by z ní měl on sám radost. Nesmí chybět krásné mladé holky, o nichž stále mluvil, pivo, cikánská hudba…
Co se týče žánru, je Cikánská rapsodie spíš herecký, taneční nebo hudební projekt?
Žánry se v představení střídají, někdy je tam víc tance, někdy hraní, každopádně hudba a myslím, že i zpěv jsou v každém obraze. Písně vycházejí z cikánské melodiky, jen trochu posunuté do modernějšího pojetí. Jediný, kdo má takzvaně seriózní mluvený text, je herec Petr Drholec, který hraje postavu Hrabala. V inscenaci se představí tanečníci, hudebníci i herci, a to profesionálové i amatéři.
Kromě tvůrčí práce působíte jako vysokoškolský pedagog na DAMU, jak dlouho už? Co na škole vyučujete a jak došlo k této spolupráci?
Dlouho jsem přemýšlel o tom, že je škoda, že se na vysokých školách a ve společnosti obecně moc neví o historii romské hudby. Zaobíral jsem se tímto tématem už nějakou dobu, pak jsem si sedl, napsal miniprojekt a odnesl jsem ho na DAMU. Tam se na to podívali a pak se ozvali, že spolupráci zkusíme. Už to takhle „zkoušíme“ šestým rokem. Předmět, který vyučuji, se jmenuje Romská písňová poezie – zabývám se tradiční romskou hudbou a kulturou. A těší mě, že o ně mají mladí lidé zájem.
Jiří Korman…
… vyrůstal v hudební rodině, od útlého dětství hrál na housle, kytaru i piáno. Později (1983) založil vlastní cimbálovou kapelu a začal se jako houslista věnovat hudbě profesionálně. Od roku 1989 působí jako profesionální muzikant a hudební skladatel spolupracující s mnoha umělci (V. Třešňák, D. Koller, M. Kocáb, M. Kubišová a další). Věnuje se také scénické a filmové hudbě (D. Klein, T. Vorel, A. Krob, V. Michálka a jiní známí režiséři). Z hudební spolupráce na filmech stojí za zdůraznění dokument Břetislava Rychlíka: Ó, ty černý ptáčku (O tu kalo čiriklóro, 1997), jenž vypráví o útrapách dvou romských žen, které přežily český holocaust. Film vypovídá také o znevážení památky mrtvých Romů komunistickým režimem.
V roce 2000 vznikl projekt Čhajori romaňi, jehož jednou z částí byla výstava romského malíře Pavla Kroky v Českém muzeu výtvarných umění v Praze. Na náměty obrazů, umělecky ztvárňujících minulost, přítomnost a touhu romského národa po klidné budoucnosti, zkomponoval Jiří Korman třináct hudebních variací zaznamenaných na CD s názvem Čhajori romaňi. Obraz s názvem Lety 1942 se také stal jedním z hudebních motivů divadelně-hudebního projektu Lety – 1942.
V současné době působí Jiří Korman jako pedagog na Pražské DAMU, kde vede předmět Vnímání a interpretace romské hudby. Na DAMU se umělecky seznámil s režisérkou Danou Račkovou. Jejich spolupráce na mnoha projektech začala téměř okamžitě, později spolu založili občanské sdružení Evropské centrum romské hudby v Praze, které si klade za cíl pěstovat romskou hudbu v Čechách i ve světě.