Praha - 3. února 2014 uplynulo přesně sedmnáct let od nevyjasněné smrti Bohumila Hrabala. Tento rok je ale spíše spojen s připomínkou stého výročí spisovatelova narození. Pod názvem Hlučná samota vyšla kronika jeho života a díla sestávající z řady autentických dokumentů.
Krásnění Hrabala. Vychází kronika jeho života a díla
Svazek zahrnuje reprodukce nakladatelských smluv a lektorských posudků, odborné a čtenářské ohlasy, kritiky a komentáře, korespondenci i razítka nebo ocenění a také bohatou fotodokumentaci. A samozřejmě kopii strojopisů, Hrabal své texty psal zásadně na stroji.
- "Náš výbor má Hrabala za úkol trošku zkrásnět. Když vyjdou sebrané spisy, zmizí všechna kouzla strojopisu a oprav, my se ale snažíme rozšířit obraz Hrabala tak, aby byly vidět drúzy jeho textů, aby celé jeho dílo zahrálo v tisících odlescích, které se skrývají v originálních strojopisech," vysvětlil Petr Kotyk z Památníku národního písemnictví, který se spolu s nakladatelstvím Mladá fronta na vydání Hlučné samoty podílí.
Kniha poukazuje například na to, že zejména v 60. letech spisovatel plánoval napsat mnohem více titulů, než kolik jich nakonec vzniklo. Například román Strýc Pepin, jehož pravděpodobně později zapracoval do vzpomínkové trilogie Městečko u vody. Její první část - Postřižiny - zfilmoval v roce 1980 Jiří Menzel, dvorní režisér Hrabalových adaptací (včetně oscarových Ostře sledovaných vlaků, které se v digitalizované podobě dostanou v létě tohoto roku do kin). Druhou - Krasosmutnění - převede v koprodukci České televize na filmová plátna režisér Jiří Vejdělek.
Podle Kotyka lidé Hrabala vnímají často zprostředkovaně, z filmových adaptací jeho knih, i když - byť jde o mnohdy snímky výborné - zachycují jen jednu spisovatelovu podobu. „Zastírají, že vyšel z dědictví poetismu, surrealismu, že po roce 1945 založil nový umělecký směr neopoetismus a přes totální realismus konce 40. a počátku 50. let se dobral svého stylu, který je velmi zajímavý, brutální, místy humorný, ale ukotvený v archetypech lidského žití a až v jisté mystice života,“ zdůraznil.
Dodal, že Hrabalovo dílo bylo tím lepším, čím větším tlakům odolával. „Platilo to na konci 40. let a v 50. letech, pak přišlo období, kdy během sedmi let vychrlil své zásadní dílo, a po roce 1970, opět zakázaný, napsal dva skvosty - Příliš hlučnou samotu a Obsluhoval jsem anglického krále,“ vyjmenoval Kotyk.
Petr Kotyk: Čím víc doba na Hrabala tlačila, tím lepší texty psal (zdroj: ČT24)
Kronika zmiňuje i dokumenty o cenzurních zásazích do Hrabalových děl. „Povedlo se nám najít například dlouho hledané obtahy jeho první básnické sbírky Ztracená ulička. Po únoru 1948 byl jeho debut rozmetán a vyšel až po roce 1990,“ připomněl Kotyk. Podobně před vydáním skončil Skřivánek na niti z konce 50. let, Poupata či Domácí úkoly, z posledních svou jmenovaných se podařilo několik výtisků zachránit ve sběrných surovinách, kde Hrabal za svého života také pracoval a kam se i vrátil v některých svých románech (například Příliš hlučná samota, z níž si kronika vypůjčila svůj název).
K Hrabalovým známým (i díky zfilmování) dílům patří třeba ještě Pábitelé, Perlička na dně, Něžný barbar či Inzerát na dům, ve kterém nechci bydlet. Dočkal se také vydání sebraných spisů svého díla, první svazek vyšel v roce 1991, poslední (devatenáctý) v roce 1997, v roce Hrabalovy smrti. Zemřel po pádu z nemocničního okna, možná nešťastnou náhodou, možná ne.
- "Hrabal má v celém svém díle jako červenou nit adoraci sebevraždy jako východiska z nouzové situace. A protože nechtěl skončit mezi nehybnými někde ve stacionáři, tak se pravděpodobně z posledních sil, i podle líčení jeho přátel, přichystal a z toho okna nevypadl, ale cílevědomě skočil," domnívá se Petr Kotyk.
Památník národního písemnictví spolu s Ústavem pro českou literaturu chtějí Hrabala připomenout v tomto roce také mezinárodní vědeckou konferencí. Uskuteční se 8. a 9. dubna v památníku pod názvem Obrazy, ze kterých žiji. Nakladatelství Mladá fronta chystá několikasvazkové vydání Hrabalových děl.