Jan Faktor odešel na konci 70. let do východního Německa, kde také začal psát vzpomínkovou knihu na své mládí v socialistické Praze. Jeho fiktivní román s autobiografickými prvky vyšel německy před pěti lety (byl nominován na Německou knižní cenu) a v květnu tohoto roku také v českém překladu - po výrazných autorových zásazích do cizojazyčného originálu.
Zůstal, mimo jiné, poněkud anachronický název knihy. Hlavní hrdina Jiřík má starost o svou vlastní (trapnou) minulost a autor obecněji o minulost doby, o marast socialistického Československa, který lepkavě ulpěl nejen na něm, ale více či méně na všech, kteří v té době vyrostli a žili a byli nuceni, chtě nechtě, se nechat blátivým okolím poznamenat, nebo dokonce pohltit. Všechny lepší zítřky, jásavě očekávané, mají minulost na patách nalepenou jako smůlu. A to je důvod k obavám, protože minulost - na rozdíl od přítomnosti a budoucnosti - nelze změnit, možná jen dočasně přepsat.
Jiřík je neodvratně zatížen i minulostí svých nejbližších - tíhou židovského osudu, většina jeho ženských příbuzných, včetně matky, prošla za války koncentračními tábory. Muži v rodině jsou vnímáni jako slaboši, kteří se nedovedli vyrovnat sami se sebou - ať už strýc, bývalý farář a autoritativní kutil, nebo otec, jízlivý alkoholik, oba pracovníci státní bezpečnosti.
Hlavní hrdina žije v přeplněném hradčanském bytě obklopen věcmi a ženami - tetičkami, matkou a jejich až opičím obdivem, navíc je ženami - jejich vnějšky i vnitřky - fascinován, přitahován a formován (důležitost sexuality je v originále zdůrazněna už názvem, s "šourkem svatého Bimbama" v podtitulu). Jsou růžemi na hnojišti, které Jiříka (nejen) metaforicky obklopuje, a nezůstávají jim nedotčeny. Jiřík při jejich popisu nešetří šťávami, sekrety a vlhkou temností, jeho první milenka žije na venkově v domě prorůstajícím přírodou a spoluobývaným zvířaty, ale její "přírodní" špína v něm vzbuzuje přitažlivost - zatímco téměř hmatatelná, ale nekonkrétní upatlanost socialistického systému ho spíše dusí.
V poslední třetině knihy se autor pouští do filozofické rozpravy a také se stává více vyprávěcím, což trochu narušuje kompaktní dojem z předchozí části. Kompaktní v obou významech - celistvý i hutný. Hutnost je leitmotivem románu, Faktor ve čtenáři velmi věrohodně vzbuzuje pocit ze socialistického Československa jako hmoty zahuštěné knedlíky, trapností, strachem, inženýry a nevkusem.
I když se občas neubrání (sebe)ironii, za minulostí se rozhodně neohlíží nostalgicky s pelíškovskou laskavostí ani ji nezesměšňuje s rozvracečským humorem, jak by se možná dalo čekat od spisovatele z národa švejků. Vnímá onu dobu jako pošpinění hodnot, které jsou ve své podstatě čisté - morálky, práce i erotiky, architektury, přírody nebo jídla.
Přesto dovede ve všeobecném hulvátství občas až hrabalovsky zachytit poetickou všednost, třeba při něčem tak banálním, jako je vyvážení popelnic. Do protikladu k husté mazlavosti, nestrukturované všudypřítomné hmotě dává i Jiříkovu (svou) potřebu rozkládat situace, vjemy i samotný jazyk na elementární částice, fragmentovat je a analyzovat.
I minulost přirovnává ke kompostu, jehož tlejícímu rozkladu zabraňuje autorem řízený rozklad - tím, že ji popisuje a rozebírá. Neforemnou masu humusu čtenáři nijak nepřikrášluje, nutí ho překonat nutkání ke štítivosti a přebrodit se vší tou mazlavostí, protože tyhle záměrně nepěkné starosti o minulost se dotýkají - nebo by aspoň měly - i jeho.
Jan Faktor: Jiříkovy starosti o minulost, vydalo nakladatelství Plus, 2015.
