Praha – Nebýt dvou padělků, vypadalo by jinak národní obrození i výzdoba zlaté kapličky. Rukopis královédvorský a zelenohorský, které vznikly na počátku 19. století coby falešný doklad stáří české kultury, se nyní dočkaly i nové publikace. Kolektiv autorů v ní sleduje to, jak česká veřejnost nejslavnější národní falzum v minulosti reflektovala.
Autorství rukopisů je tradičně přisuzováno buditelům Václavu Hankovi a Josefu Lindovi, o pravosti textů pochyboval už slavista Josef Dobrovský. Královédvorský rukopis obsahuje čtrnáct písní, formálně datovaných do 13. století, a jeho „objevitelem“ byl v roce 1817 právě Hanka.
O rok později obdržel hrabě Kolovrat Rukopis zelenohorský, obsahující fragmenty skladeb s falešnou datací do 9. a 10. století. Jeho součástí je i slavná národní pověst o Libušině soudu nad bratry, kteří se hádají o dědiny po otci, včetně následné věty „Běda mužům, kterým žena vládne“. Oba rukopisy nedávno znovu vydalo brněnské nakladatelství Host.
V době svého objevení rukopisy podepřely obrozenecké snahy a staly se falešným základem české historie. Bedřich Smetana z nich vycházel při psaní své opery Libuše, tematika rukopisů se promítá do výzdoby Národního divadla i do práce sochaře Myslbeka. O pravosti se po celé devatenácté století přely osobnosti národního obrození – a právě tento spor mapuje nová publikace nakladatelství Academia Rukopisy královédvorský a zelenohorský a česká věda (1817–1885). Soubor je rámován rokem 1885 coby datem, kdy stála česká společnost po sedmi letech bránění svých rukopisů před zásadní kritikou, s níž vystoupil pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk.
Americký bohemista: Rukopisy falšovali i Skotové
Jak přitom připomíná americký bohemista David Cooper z univerzity v Illionois, ve falšování vlastní minulosti Češi zdaleka nebyli sami. „V devatenáctém století bylo velmi běžné nakládat s jakýmikoliv materiály, které byly k dispozici, a zpracovat je, aby historicky vyzněly tak, jak bylo třeba pro konkrétní národní zájmy. Velké národy to dělaly stejně často jako ty malé,“ uvádí. „Zřejmě nejslavnější jsou Ossianovy zpěvy Jamese Macphersona. Měl stejnou motivaci, ukázat, že Skoti měli vlastní hrdinskou epiku zakotvenou v historii, která by se vyrovnala té anglické,“ dodává s tím, že podobnou paralelu lze hledat i v česko-německých vztazích.
Když v roce 1886 zahájil veřejné tažení proti rukopisům i Masaryk, Národní listy mu tehdy vzkazovali: „Zapomeň, že jsi kráčel po české půdě. My tě z našeho národního těla vylučujeme jako šerednou hlízu.“ Právě skupina historiků kolem Masaryka a časopisu Athenaeum předložila důkazy o falešnosti obou rukopisů. Dnes většina odborné veřejnosti rukopisy považuje za podvrhy, přesto stále existují zastánci.
„Bylo jistě bolestivé, když vyšlo najevo, že rukopisy nejsou pravé,“ podotýká Cooper, který se v současnosti chystá na překlad obou spisů do angličtiny. „Spory o rukopisy vedené Masarykem musely být nesmírně bolestivý moment na cestě za národním sebepojetím. Kladli jste si otázky, jestli stojí za to falšovat minulost, abyste vůbec nějakou měli. Myslím, že pozitivem knihy je to, že rukopisy nejsou jenom o lakování minulosti, ve skutečnosti pomohly české kultuře v mnoha ohledech posunout se vpřed a dospět. Bez nich by to možná nešlo tak rychle.“
