Paříž/Praha - Nedlouhý život francouzského básníka, spisovatele a dramatika Alfreda Jarryho, který zemřel 1. listopadu 1907, byl stejně rušný jako jeho dílo. Jarry, který v absurdních knihách a hrách parodoval povrchnost všech kategorií, šokoval už svou první hrou Otec Ubu, dále například sportovně-sexuálním románem Nadsamec. Pařížské literáty brzy zaujal podivným psaním i výstředním chováním, svou poetikou inspiroval pozdější dadaisty i surrealisty a absurdní drama psal dávno předtím, než se stalo módou.
Před 100 lety zemřel výstřední dramatik, spisovatel a básník Alfred Jarry
Přízviska jako „velký prasák“ či „ďáblem posedlý cyklista“ musel Jarry často vyslechnout od příslušníků takzvané „normální“ společnosti; od sorty lidí, jíž bytostně opovrhoval a kterou ve svých dílech i svým konáním cíleně karikoval. „Jarry byl zrcadlem hlupákům, kterým ukazoval nestvůru, jakou všichni do jednoho byli,“ napsal kritik Georges Emmanuel Glancier. Opovrhoval dlouhodobým úspěchem, tudíž většinou živořil v naprosté chudobě, zejména poté, co promrhal rodinné dědictví. Ke spokojenosti mu stačilo málo: kolo, umělcův výhradní dopravní prostředek, revolver, kterým děsil okolí a používal ho při jízdě místo zvonku, a absint - životní symbol, jímž se programově zpíjel a přezdíval mu „zelená bohyně“.
Alfred Jarry se narodil 8. října 1873 v bretaňském Lavalu v měšťanské rodině, z matčiny strany zdědil excentrismus, ale také sklon k šílenství. Už jako patnáctiletý na lyceu v Rennes stvořil předchůdce svého slavného otce Ubu, když pro obveselení spolužáků zkarikoval v loutkohře Poláci zdejšího profesora fyziky Héberta, přezdívaného Ebé.
Po studiích se Jarry vrhl do víru pařížského života a dlouho se neúspěšně snažil prosadit jako literát. Jeho malá postava s nohama „do O“ a výstřední chování s nečekanými výbuchy smíchu a pištivou fistulí ovšem zapadla do zdejšího uměleckého prostředí. Přátelil se mimo jiné s Guillaumem Apollinairem či Henrim Rousseauem, jehož naivní obrazy mu učarovaly. Vlastním nákladem si Jarry vydával první knížky, které i ilustroval. Slušné jmění po rodičích brzo padlo na provoz výtvarného časopisu L'Ymagier.
Čtyři roky byl Jarry pouze jedním z mnoha podivínů, kteří ozvláštňovali ducha secesní Paříže, ale prakticky nevystoupili z anonymity. Vše změnila 10. prosince 1896 skandální premiéra Jarryho scénické grotesky Král Ubu v Théatre de l'Ceuvre. Bouři nevole a vřavu vyvolalo hned prvním slovo hry, kdy otec Ubu pronesl své pověstné „hovnajs“ a odstartoval tak novou epochu divadla. Skandální autor se přes noc stal nechvalně známým.
„Uražení odcházeli. Normální se chechtali. Příznivci plesali,“ napsal Ludvík Kundera v knize Ubu králem. Podobné reakce vyvolávaly i Jarryho pokračování s titulním antihrdinou, který je sbírkou lidských špatností: Ubu spoutaný (1900), Ubu na homoli (1901) a Ubu paroháčem (uveřejněný posmrtně v roce 1944).
Vedle dramat se Jarry prezentoval i několika pozoruhodnými romány. V knize Dny a noci (1897) popsal své nedobré zkušenosti s vojenskou službou. S vědci se vypořádal po svém ve Skutcích a názorech doktora Faustrolla, patafyzika (posmrtně 1911). Spíše sexuální monstra než lidi vytvořil a jejich konání drsně zparodoval v Messalině (1901) a Nadsamci (1902).
V prvních letech 20. století byl Jarry populární mezi mladými umělci a ti ho navštěvovali v ulici Casette v činžáku, kde majitel byty rozdělil nikoli vertikálně, ale horizontálně a pronajímal je levně lidem menší postavy. Například Pablo Picasso byl tak fascinován Jarryho osobností, že po literátově smrti získal jeho pistoli a nosil ji při svých toulkách noční Paříží.
Jarryho nedlouhý život byl stejně rušný jako jeho dílo, což se muselo podepsat na jeho zdraví. Z dopisu z 28. května 1907 přítelkyni Rachilde Valetteové je zřejmé, že již čekal brzký konec: „(Otec Ubu) netrpí žádnou chorobou jater, srdce, ledvin, ba ani močových cest. Je jednoduše vyčerpán a jeho životní kotel nevybouchne, nýbrž uhasne. Docela pomalu se zastaví jako schvácený motor.“ Jarry nakonec zemřel za šest měsíců na tuberkulózu, zdevastovaný drogami a alkoholem, v naprosté bídě. Sláva, po níž stejně netoužil, přišla až o půl století později.