Když jsem byl vybídnut před více než deseti lety Divadelním ústavem k přípravě posléze putovní výstavy o české divadelní architektuře počínaje rokem devadesát, narazil jsem už na toto jméno doslova v plné parádě. Příprava zabrala skoro dva roky a já jsem v jejím rámci, kdy obsáhla neuvěřitelných 76 nových, rekonstruovaných či přestavěných prostor, doložil bezmála dvacet divadel, které vznikly v Melenově ateliéru a které, až na jihoslovanské výjimky, byly v celém rozsahu realizované. Už tenkrát jsem si uvědomil, že jsem narazil na autora, jehož plodnost a navíc originalita byly v tu dobu nejen naší či evropskou raritou, ale doslova světovou výjimkou.
Samozřejmě, že jsem se při přípravě této neuvěřitelně rozsáhlé prezentace (127 velkých panelů) s Melenou seznámil osobně a poznal jsem zajímavou, renesančně budovanou, rozšafnou a přitom velmi vtipnou osobnost s čitelnými rysy bohémství, humoru, jiskřivého intelektu. A když náš svět v roce 2008 opustil, věděl jsem, že jde o ztrátu nevratnou. Navíc ještě krátce po jeho smrti byl dokončen víceúčelový sál ve středisku Uffo v Trutnově, který úspěšně slouží mnoha úkolům.
Před rokem se na mne obrátila Kateřina Melenová s návrhem na uspořádání velké vzpomínkové výstavy. Netušil jsem však, co mne čeká. Postupně jsem se začal, za pomoci dalších členů velké Melenovy rodiny, nořit do autorova archivu a jeho romanticky chaotického ateliéru. Přímo za jízdy, postupně, se začala vynořovat, podobně jako když popisujeme ledovcový útes, osobnost zcela odlišného rozměru. Oněch dvacet divadel, o kterých jsem věděl a která jsem měl poměrně přesně zmapovaná (a většinou jsem je znal i z osobního prožitku), se začalo jevit jako ona vynořená část ledovce. To, co bylo pod 'vodou', to mi vyrazilo dech. Začal jsem se cítit, a se mnou autorka druhé části výstavy, Helena Albertová, jako detektiv, kterému se na stůl snáší v nekončícím proudu další a další důkazy o pachateli.
Ano, Melena byl pachatel, který toho spáchal daleko více, než jsme čekali, neboli, než jsem vůbec tušil. Poměrně brzo jsem akceptoval, že byl autorem celé řady, dnes často i obtížně dokladovatelných, membránových střech nad letními scénami a kiny, ale nacházeli jsme desítky skic, kreseb, projektů, které se týkaly bezpočtu zakázek, soutěží, nabídek…. Část z této produkce je ke spatření ve zdánlivě chaotické prezentaci Melenova ateliéru v prvním patře výstavy. Právě tady se přiznávám k tomu, že jsme nakonec tomuto proudu informací podlehli a byli jsme jím smeteni – výstava přestala sloužit původnímu účelu, představit co nejrozsáhlejší část autorovy produkce a byla překoncipována na výběr toho nejzajímavějšího a nejlepšího.
To ostatní dokládá řada drobných i větších modelů, kreseb, skic, pauzáků. Při vědomí toho všeho, co není možné spatřit a co nese autorovu pečeť v oné Melenovské síle a mnohosti, jsem nabyl pocit, že tato výstava je jakýmsi předkrmem a nebo chcete-li aperitivem. Ano, každý architekt za svého života vytváří záplavu studií a kreseb, zde však šlo o bezpočet konkrétních návrhů, se kterými se často spojovaly realizační neúspěchy, lidská zklamání, česká závist, smutek pokažených přátelství i obyčejných krádeží. Závěrem: jako detektiv jsem možná zklamal, obohatil jsem se však novými rozměry osobnosti-ledovce, který jen zčásti čněl nad hladinu. Jsem tomu vděčen.
Ve službách divadla / Scénograf a architekt / Staroměstská radnice, Křížová chodba /
Otevřeno denně od 9:00 – 18:00, výstava trvá do 28.června t.r.
