Jako osoba přímo zapojená se musím podělit o své převládající dojmy z příprav této poměrně rozsáhlé výstavy, otevírané jako doprovodný program Pražského Quadrienale. Jméno Melena jsem znal už mnoho let, věděl jsem o něm, že býval pracovitým a úspěšným scénografem a autorem kostýmů či loutek pro celou řadu divadelních souborů, kterým dominovala liberecká Ypsilonka, později přesídlivší do Prahy. Vynořil se mi také jako spoluarchitekt přestaveb či dokonce komplexního přejinačení bývalého divadla E. F. Buriana do současné moderní stagiony Archa či jako převlečení zchátralého nuselského lidového divadla Fidlovačka. Ve stejnou dobu jsem spatřil jeho jméno mezi autory skvostné dostavby a modernizace Horáckého divadla v Jihlavě.
Když jsem byl vybídnut před více než deseti lety Divadelním ústavem k přípravě posléze putovní výstavy o české divadelní architektuře počínaje rokem devadesát, narazil jsem už na toto jméno doslova v plné parádě. Příprava zabrala skoro dva roky a já jsem v jejím rámci, kdy obsáhla neuvěřitelných 76 nových, rekonstruovaných či přestavěných prostor, doložil bezmála dvacet divadel, které vznikly v Melenově ateliéru a které, až na jihoslovanské výjimky, byly v celém rozsahu realizované. Už tenkrát jsem si uvědomil, že jsem narazil na autora, jehož plodnost a navíc originalita byly v tu dobu nejen naší či evropskou raritou, ale doslova světovou výjimkou.
Samozřejmě, že jsem se při přípravě této neuvěřitelně rozsáhlé prezentace (127 velkých panelů) s Melenou seznámil osobně a poznal jsem zajímavou, renesančně budovanou, rozšafnou a přitom velmi vtipnou osobnost s čitelnými rysy bohémství, humoru, jiskřivého intelektu. A když náš svět v roce 2008 opustil, věděl jsem, že jde o ztrátu nevratnou. Navíc ještě krátce po jeho smrti byl dokončen víceúčelový sál ve středisku Uffo v Trutnově, který úspěšně slouží mnoha úkolům.
Před rokem se na mne obrátila Kateřina Melenová s návrhem na uspořádání velké vzpomínkové výstavy. Netušil jsem však, co mne čeká. Postupně jsem se začal, za pomoci dalších členů velké Melenovy rodiny, nořit do autorova archivu a jeho romanticky chaotického ateliéru. Přímo za jízdy, postupně, se začala vynořovat, podobně jako když popisujeme ledovcový útes, osobnost zcela odlišného rozměru. Oněch dvacet divadel, o kterých jsem věděl a která jsem měl poměrně přesně zmapovaná (a většinou jsem je znal i z osobního prožitku), se začalo jevit jako ona vynořená část ledovce. To, co bylo pod 'vodou', to mi vyrazilo dech. Začal jsem se cítit, a se mnou autorka druhé části výstavy, Helena Albertová, jako detektiv, kterému se na stůl snáší v nekončícím proudu další a další důkazy o pachateli.
Ano, Melena byl pachatel, který toho spáchal daleko více, než jsme čekali, neboli, než jsem vůbec tušil. Poměrně brzo jsem akceptoval, že byl autorem celé řady, dnes často i obtížně dokladovatelných, membránových střech nad letními scénami a kiny, ale nacházeli jsme desítky skic, kreseb, projektů, které se týkaly bezpočtu zakázek, soutěží, nabídek…. Část z této produkce je ke spatření ve zdánlivě chaotické prezentaci Melenova ateliéru v prvním patře výstavy. Právě tady se přiznávám k tomu, že jsme nakonec tomuto proudu informací podlehli a byli jsme jím smeteni – výstava přestala sloužit původnímu účelu, představit co nejrozsáhlejší část autorovy produkce a byla překoncipována na výběr toho nejzajímavějšího a nejlepšího.
To ostatní dokládá řada drobných i větších modelů, kreseb, skic, pauzáků. Při vědomí toho všeho, co není možné spatřit a co nese autorovu pečeť v oné Melenovské síle a mnohosti, jsem nabyl pocit, že tato výstava je jakýmsi předkrmem a nebo chcete-li aperitivem. Ano, každý architekt za svého života vytváří záplavu studií a kreseb, zde však šlo o bezpočet konkrétních návrhů, se kterými se často spojovaly realizační neúspěchy, lidská zklamání, česká závist, smutek pokažených přátelství i obyčejných krádeží. Závěrem: jako detektiv jsem možná zklamal, obohatil jsem se však novými rozměry osobnosti-ledovce, který jen zčásti čněl nad hladinu. Jsem tomu vděčen.
Ve službách divadla / Scénograf a architekt / Staroměstská radnice, Křížová chodba /
Otevřeno denně od 9:00 – 18:00, výstava trvá do 28.června t.r.
