Praha – „Kuchař je umělec a psycholog a stratég, když plné mísy chytře vmísí do šarvátek,“ trefně zpívá Waldemar Matuška v úvodní písni k seriálu Rozpaky kuchaře Svatopluka. Ten přinesl na televizní obrazovku v roce 1985 zdánlivě revoluční prvek. Diváci totiž během jeho sledování měli možnost sami rozhodovat, jakým směrem se bude děj ubírat.
Žádná novinka to ale nebyla, protože už v roce 1967 přišel na světové výstavě EXPO v Montrealu filmový režisér Radúz Činčera (a spolu s ním i některé další osobnosti nové vlny 60. let) s tzv. Kinoautomatem. První interaktivní film na světě představil divákům možnost zasahování do děje, kdy si mohli v konkrétním okamžiku vybrat ze dvou variant, jak bude příběh dále pokračovat. Hlavního hrdinu ztvárnil Miroslav Horníček, jenž zároveň provázel i celým snímkem coby moderátor.
Podobný princip se opakuje také v Rozpacích kuchaře Svatopluka a jeho režisér František Filip to zpětně ani nijak nezastírá. „Ano, inspirace byla evidentní,“ vzpomíná Filip v knize Dobrodružství televize. Činčera přitom jevil velký zájem se na projektu podílet, jenže tehdejší vedení televize bylo proti. Asi proto, že původní Kinoautomat zatím tlel v trezoru. „Pro nejvyšší místa byla skupina tvůrců nepohodlná a neoblíbená – autoři patřili do skupiny protistátních živlů,“ objasňuje Činčerova dcera Alena. V premiérovém vysílání se ale celý projekt jevil jako naprosto zlomová událost. Pozadí vzniku Rozpaků ovšem tvůrci jaksi zapomněli zmínit.
Scénář napsal Jaroslav Dietl, který uměl vedle kombajnistů, lékařů a vysokých bolševických partajníků nahlédnout do tajů duše i kuchařům. „Dietlovi měli nějaké příbuzné na Moravě a někdo z nich patřil ke kuchařské branži a prožil totéž, co náš seriálový hrdina,“ odkrývá Filip. A tak se stalo, že podle reálného předobrazu vznikla postava Svatopluka Kuřátka v podání Josefa Dvořáka. I on se po vzoru Horníčka stal průvodcem třináctidílného seriálu a v živých vstupech nabádal diváky k hlasování (zároveň však do děje vstupoval i na jiných místech, kdy dění na obrazovce pouze komentoval).
Jak se hlasovalo?
Možnost hlasování měli jak diváci doma (pomocí zhasínání a rozsvěcování žárovek; od druhého dílu), tak i vybraná část v televizním studiu, a to skrze zařízení, které vyrobili inženýři z Československé televize. Původně se počítalo s některým z československých podniků, ale všechny měly dlouhé výrobní lhůty. Počítač přesně spočítal výsledek a v hlasovacím limitu přijímal i opravy. Když hlasování přestalo fungovat, hlasovalo se jako ve škole – rukama. Na reakce diváků u televizí byli připraveni v Centrálním energetickém dispečinku a několikrát jejich počínání snímaly i kamery umístěné na kulturním domě Krakov v pražských Bohnicích.
„Diváci při vysílání seriálů často píší a přejí si, aby hrdinové příběhu jednali tak či onak,“ přibližuje Filip, proč se do natáčení vůbec pustil. Zároveň tehdy doufal, že půjde o sociologickou sondu, která odkryje, jací v převážné většině diváci opravdu jsou. Sonda to tedy nebyla ani v nejmenším, a to nejen z toho důvodu, že diváci prostě „riskovat“ nechtěli – Kuřátka žádným rizikovým okamžikům nehodlali vystavovat, a to jak ve studiu, tak doma u televizních obrazovek. Příběh by se přitom nijak zásadně nezměnil. Dvě verze seriálu totiž nikdy neexistovaly. Natočeny byly pouze dvě varianty zlomových okamžiků (v převážné většině se jednalo o počínání Kuřátka, nastaly ale i okamžiky, kdy se rozhodovalo za jiné postavy – viz. kuchař Křikava v dílu Neděle), ale při nejbližším střihu se děj sbíhal do zajetých kolejí. Ač by tedy postava rozhodla sebevíc riskantněji, žádný vliv na další dobrodružství by to stejně nemělo.
„Není to klasická vypravěčská záležitost, nýbrž série drobných moralit,“ řekl Filip v jednom z dobových rozhovorů. A měl pravdu. Spíš než jako klasický televizní seriál jsou totiž Rozpaky kuchaře Svatopluka jakousi diváckou odpočinkovou hrou. Tak odpočinkovou, až některé několikaminutové pasáže, v nichž je zachycena příprava jídla, poměrně nudí.
Jak se vysílalo?
Natočený materiál byl rozmístěný na televizních magnetických záznamech. Na dvou strojích byly od začátku přímého přenosu připraveny obě alternativy příběhu. Obě začínaly totožným statickým záběrem. V televizní hantýrce se tomu říká 'mrtvolka'. V okamžiku, kdy diváci zvolili jednu ze dvou možností, rozjel se v televizi záznam s příslušnou variantou.
Krom toho se stala ještě jedna chyba, poměrně zásadní. Seriál totiž stojí a padá s hlavním představitelem. V tomhle případě kuchařem, jenž se z kuchtíka v horském hotelu Slovan vypracuje přes lázeňský grandhotel až na pozici šéfkuchaře do pražského interhotelu Vltava. A šlo mu to víc než snadně (on na to sice Dvořák v pátém díle naráží, leč díky chatrné scénáristické konstrukci to nijak přesvědčivě nevysvětlí). Jako hrdina, tahoun celého projektu, moc neuspěl. Nemastný, neslaný, taková rybka hodící se do každé vody, která se vždy přichomýtne k zásadní situaci, z níž pohotově vybruslí. Jako kuchařská pohádka docela fajn, jako odraz reality dost neuspokojující.
Ostatně divákům děj nebyl lhostejný, takže pak posílali dopisy třeba tohoto charakteru: „F. P. z Prahy 6 projevil rozpaky nad Rozpaky kuchaře Svatpoluka, protože udělení důtky v příběhu Pivař pokládá za přímo odstrašující příklad toho, jak se kárné opatření provádět nemá. V této souvislosti mu především vadí, že v hotelu, kde Svatopluk Kuřátko pracoval, jako by vůbec neexistovala stranická a odborová organizace.“
A i kdyby příběh zcela pokrýval realitu, stejně by v něm zůstaly takřka bizarní momenty, přestože se jednalo o seriál z gastronomického prostředí. Diváci tak rozhodovali třeba o tom, zda má Kuřátko kolegyni poradit, jak vařit knedlíky, či nikoliv. „Nejdůležitější je knedlík, to je kvalita,“ řekla jedna z přítomných ve studiu, když hlasovala pro ano.
Zajímavosti
- Seriál byl natočen v letech 1983–1984, premiéra se uskutečnila v roce 1985. Vysílalo se jednou za měsíc.
- Natáčení probíhalo v Paláci kultury nebo v Grandhotelu Moskva v Karlových Varech za plného provozu.
- Seriál odstartovala divačka – studentka Jana Valentová, která seděla mezi vzorkem diváků v televizním studiu na Kavčích horách.
- Mezi lidmi, kteří ve studiu hlasovali, byly zastoupeny nejrůznější profese. Od jeřábníka přes chemika, dojičku až po servírku a kuchaře.
- Josef Dvořák hrál kuchaře také v seriálu Hospoda. V něm mu pro změnu neříkali Kuře, ale Kachno.
- V posledním třináctém díle hlasovali ve studiu samotní herci ze seriálu.
- Poslední role Vítězslava Černého (hlídač v interhotelu Vltava).
- Jméno Waldemara Matušky zmizelo po jeho emigraci ze závěrečných titulků. Tedy podobný případ jako u seriálu Chalupáři.
Seriál sice svého času vyvolal docela bouřlivou diváckou reakci (do děje se zapojovalo v průměru okolo dvou až tří milionů lidí a hodně z nich zpočátku nevěřilo, že se skutečně jedná o přímý přenos; díky tomu pak Dvořák živě upozorňoval na probíhající Spartakiádu), kritici však k němu byli celkem neúprosní. Rudé právo začátkem ledna 1986 napsalo, že se jednalo o v zásadě nepodařené, leč jistě dobře míněné dílko. „S povzdechem, s vědomím toho, jak vzácnou surovinou pro pražské televizní tvůrce je film, jsme místo třinácti nejčastěji zcela vykonstruovaných moralit mohli vidět… no třeba takových sedm osm solidních televizních filmů.“
Svobodné slovo dokonce napsalo: "Ponecháme-li základní princip 'divácké hry' stranou jako přinejmenším diskutabilní, pak o estetických měřítkách samotného příběhu se už vůbec nedá hovořit,' stálo v článku, jenž si stěžoval i na respekt minima zákonitostí dramatické tvorby, díky němuž se mohli diváci rozloučit se seriálem opravdu s lehkým srdcem.
Rozpaky kuchaře Svatopluka po 14 letech
V roce 1998 se uskutečnila repríza seriálu. I během ní mohli diváci hlasovat o ději, tentokrát už pomocí telefonů. Nejen proto se jich zúčastnilo o něco méně, zřejmě kvůli ceně hovoru. Přímý přenosem tehdy vedle Josefa Dvořáka provázela i Kateřina Macháčková, která si v Rozpacích zahrála Kuřátkovu manželku Hedviku. Oba si do studia zvali zajímavé hosty. Vedle herců třeba kartářku.
„Hele, drž sosák. Každej pořádnej kuchař musí zavlažovat,“ vypustil ze sebe Venca Macák v podání Jiřího Brudera ve zmíněném dílu s názvem Pivař. V podstatě se jedná o nejlepší část celého seriálu, což podtrhává i sugestivní kamera Jiřího Lebedy. Díky Evě Hudečkové a jejímu hysterickému výstupu před Jiřinou Petrovickou se (podotýkám, že herecky) povedl i díl Podmínka. Z něj však zůstala hořká příchuť v podobě kádrování. „Soudruhu, takhle bychom si tedy nerozuměli,“ dozvěděl se Kuřátko, když chtěl zaměstnat muže, který měl „škraloup“ v papírech.
„Když mi režisér František Filip svěřil a nabídnul tuto roli, tak jsem měl ze začátku radost. Ale pak, jak říká naše maminka, to se mnou málem cinklo o podlahu. Upozorňoval jsem, že vařit neumím. Pokud si chcete zachovat dokonalé zdraví, vyhledávejte pouze restaurace, kde nevaří Svatopluk Kuřátko,“ řekl před lety v nadsázce Josef Dvořák. Možná měl dodat, že díky většině částí (viz urputná Přepadovka) to je se seriálem relativně podobné.
