V pražském Arcibiskupském paláci zemřel kardinál František Tomášek 4. srpna 1992. Svůj život prožil ve stínu totalitní moci, která mu nedala vydechnout. Ve svých 93 letech odcházel jako symbol odporu proti komunistické zvůli. Současný kardinál Dominik Duka v pražském chrámu svatého Víta odsloužil za Tomáška zhruba hodinu a půl dlouhou vzpomínkovou mši.
František Tomášek se narodil 30. června 1899 ve Studénce. Jeho otec tu byl řídícím učitelem a varhaníkem v kostele. Zemřel ale, když Františkovi bylo šest, a matka se přestěhovala i s dětmi do Olomouce. Po vypuknutí první světové války ještě jako septimán na gymnáziu František narukoval. Jen kvůli tomu, že onemocněl tuberkulózou, nakonec neodešel na frontu.
Ke kněžství zrál už od mládí, vysvěcen byl v létě 1922 z rukou olomouckého arcibiskupa Stojana, který mladého kněze silně ovlivnil. Už jako mladý katecheta se vyznačoval porozuměním s dětmi, shovívavostí a smyslem pro humor. V roce 1934 začal učit na bohoslovecké fakultě v Olomouci a o čtyři roky později získal doktorát teologie.
Slibně se rozvíjející dráhu pedagoga a katechety dokládá i jeho jmenování mimořádným profesorem těchto oborů, kterého se dočkal od prezidenta Edvarda Beneše. Pak přišel únor 1948 a s ním i komunistická diktatura.
Pro jeho hluboký duchovní život a vzdělanost si ho vybral olomoucký arcibiskup Josef Matocha jako svého nejbližšího spolupracovníka a tajně ho v roce 1949 vysvětil na biskupa. „Tomášek byl vysvěcen v domácí kapli Arcibiskupského paláce a k přísně hlídanému Matochovi se dostal za tmy zadním vchodem, když předtím přelezl plot,“ popsal historik Josef Šebek v rozhovoru pro Katolický týdeník. Brzy na to byl František Tomášek na několik let internován bez soudu na nucené práce v želivském klášteře.
Generál bez vojska
Po odchodu kardinála Josefa Berana do Vatikánu se stal Tomášek apoštolským administrátorem na pražské arcidiecézi. Jedním z důvodů bylo i to, že nepocházel z Prahy. Sám František přirovnal své jmenování do Prahy k roli parašutisty, který byl shozen na neznámé území.
Jako účastník všech čtyř zasedání Druhého vatikánského koncilu měl kontakt s Římem, a tedy se světovou církví, a tak aspoň trochu narušoval naši izolaci v komunisty ovládané české kotlině. Nezabýval se zdaleka všemi zásadními koncilovými teologickými tématy, ale byl jednoznačným stoupencem liturgické reformy a biblického vzdělávání, péče o rodinu a pozornosti k chudým.
Jednání státních úřadů s biskupem – později arcibiskupem a kardinálem – bylo nejen tvrdé, ale mnohdy ponižující – což vědělo jen blízké Tomáškovo okolí. Přesto se snažil využít ty skromné možnosti, které měl. Aktivní kroky během pražského jara, kdy třeba rozpustil Mírové hnutí katolického duchovenstva kolaborující se státními orgány, mu přinesly těžké chvíle v následné normalizaci. „Léta 1970–78 byla pro něj vůbec nejtěžším obdobím, kdy opravdu platila ona posměšná přezdívka, že je ‚generálem bez vojska‘,“ popisuje Josef Šebek.
Od roku 1974 zůstal po léta jediným veřejně působícím biskupem v Čechách a do roku 1987 i na Moravě. Kardinálem a arcibiskupem pražským a primasem českým ho papež Pavel VI. veřejně jmenoval v roce 1977.
Odchod do ústraní a smrt
O deset let později vyhlásil pražský arcibiskup program duchovní obnovy českého národa k 1000. výročí smrti svatého Vojtěcha. Připsal si také velkou zásluhu na svatořečení Anežky Přemyslovny v listopadu 1989, které se stalo v předvečer revoluce manifestací jednoty české společnosti. Kardinál Tomášek tehdy vedl pouť věřících z Československa do Říma. Ve dnech 21. a 22. dubna 1990 mohl ještě uvítat papeže Jana Pavla II. v Praze.
V březnu 1991 opustil kvůli podlomenému zdraví aktivní službu, od té chvíle žil v ústraní Arcibiskupského paláce v Praze až do 4. srpna 1992, kdy v 93 letech zemřel na srdeční selhání komplikované zánětem plic. Pohřben byl v arcibiskupské hrobce v pražské katedrále.
