Handicapovaní žáci, kteří navštěvují běžné základní školy, mají mít do budoucna jistotu, že dostanou asistenta nebo potřebné pomůcky. Odpůrcům se nepodařilo v Senátu prosadit návrh, aby se změny o rok posunuly. Diskutovaná norma, která podle mylných interpretací zavádí do českého školství (už dávno fungující) inkluzi, začne platit 1. září.
Když začal prvního září 2015 nový školní rok, usedlo do lavic českých základních škol bezmála devět set tisíc dětí. Sedmdesáti tisícům z nich ale mohou počty, větný rozbor nebo tělocvik dělat trochu větší potíže než ostatním. Mají totiž handicap.
České školství šlo u dětí s fyzickým a mentálním postižením dlouhá léta cestou exkluze a nabízelo jim výuku ve zvláštních školách. Handicapovaný žák sice už před revolucí mohl navštěvovat i běžnou základku, dělo se to ale jen výjimečně a za předpokladu, že bude striktně dodržovat školní standardy.
Výrazný trendový obrat nabídl rok 2005, který dal dětem s různým druhem postižení a znevýhodnění právo na vzdělávání ve své běžné spádové škole. Handicapem se přitom nemyslí jen invalidní vozík mezi školními židlemi, nová možnost vzdělávání se vztahuje i na žáky s lehkým mentálním postižením nebo sociálním znevýhodněním.
Dokončení práce. Na pomoc bude nárok
Inkluze v českém školství tak v současnosti funguje už jedenáct let, paralelně vedle systému praktických (dříve zvláštních) škol, a hlavní změna, kterou novela školského zákona spolu s příslušnou ministerskou vyhláškou přináší, se týká financování asistentů pedagoga a dalších podpůrných opatření pro potřebné žáky. Nově budou mít na finanční podporu zákonný nárok, což by školám mělo přinést víc peněz i jistoty.
Výuka handicapovaných školáků totiž zatím probíhá bez systémové podpory, liší se kraj od kraje a školy na ni shánějí prostředky z evropských i tuzemských dotací. Předseda sněmovního školského výboru Jiří Zlatuška (ANO) ostatně už koncem února zdůraznil, že novela jen umožňuje naplnění starého zákona, kterému kvůli nesystémovému financování řada škol integraci brání.
Ministerstvo si od změny zákona slibuje záruku, že děti – podle svých individuálních potřeb – na asistenta, tablet nebo učebnice v Braillově písmu vždy dosáhnou. Kvůli připravenému „legislativnímu úvazku“ státní podpory také resort jen pro letošní školní rok vyčlenil 528 milionů, které mají jít krajům coby zřizovatelům základních škol. Dalších 270 milionů ministerstvo uvolnilo z rozvojových programů na asistenty.
Zájem o individuální inkluzi roste už osm let
Obavy z toho, že české školství není na případný příliv handicapovaných žáků připravené – a že by se například nemuselo dostávat potřebných asistentů – ministryně školství Kateřina Valachová (ČSSD) vyvracela už při projednávání zákona na plénu dolní komory.
„Asistentů pedagoga máme 10 382, na přepočtené úvazky 6709, z toho pro sociálně znevýhodněné 850 a v domovech mládeže 254. Tento počet pro nadcházející dva roky přechodného období je dostačující,“ prohlásila.
Protože inkluze v českém školství funguje déle než dekádu, nedá se podle expertů skokový nárůst počtu znevýhodněných dětí na českých základkách očekávat. Tomu nasvědčují i statistiky České školní inspekce, podle kterých zájem rodičů o inkluzi svých dětí roste už osm let, bez ohledu na diskutovanou novelu zákona.
Individuální inkluze čili stav, kdy je znevýhodněné dítě mezi vrstevníky, a nikoliv ve speciální třídě, se ve školním roce 2008/2009 týkala více než 34 tisíc žáků, v loňském školním roce šlo už o necelých 46 tisíc školáků a podle aktuálních čísel ministerstva školství nastoupilo 1. září do běžných tříd 64 tisíc znevýhodněných dětí. Zájem o speciální třídy, které základní školy zřizují například pro malé autisty, naopak soustavně klesá (přes 38 tisíc žáků ve školním roce 2008/2009 a necelých 30 tisíc žáků v loňském školním roce).
Spor o radost z úspěchu
Část tuzemské politické reprezentace je ale vůči inkluzi skeptická. Když prezident Miloš Zeman navštívil koncem února Liberecký kraj, prohlásil, že „inkluze zbavuje mentálně postižené děti radosti z úspěchu, protože vždy budou v takzvané normální třídě poslední“. Proti inkluzi se o několik dní později postavil i Ústecký kraj vedený komunistickým hejtmanem Oldřichem Bubeníčkem a kritické hlasy zní i od občanské demokracie.
Spor se v tomto případě vede o přílohu rámcového vzdělávacího plánu (pomyslných osnov či „jízdního řádu“ výuky), který upravuje výuku dětí s lehkým mentálním postižením. Ministerstvo ho ruší a rozpouští do běžného rámcového programu, což bývá mylně považováno za rušení praktických škol. Podle Kláry Laurenčíkové z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání má ale tento úřednický zásah jen usnadnit organizaci výuky.
Děti s lehkým mentálním postižením musely až dosud pendlovat mezi třídami a například přecházet na jazykové lekce do nižších ročníků, kterým stačily. Nově se individuálně stanoví, že (ve srovnání se spolužáky) slabší výkony handicapovaného dítěte odpovídají jeho možnostem, a bude tak moct zůstat ve své třídě. Místo přecházení po školních chodbách se tak chod hodiny přiblíží charakteru malotřídky.
Česká školní inspekce navíc uvádí, že lehké mentální postižení je u mnoha dětí dáno tím, že se zanedbal jejich intelektuální a sociální vývoj a s dostatečnou podporou by se mohly děti zařadit do rychlejšího vzdělávacího proudu. Vzdělání na běžných školách už nyní využívá několik tisíc dětí s touto potíží.
Skandinávské země, které bývají často dávány za vzor sociálně citlivých společností, se na cestu inkluzivního vzdělávání vydaly po přijetí deklarace ze Salamancy v roce 1994. Často se zde používá systém speciálních tříd, v nichž handicapované děti tráví minimálně část vyučování. V Norsku například vůbec neexistuje systém veřejného speciálního školství (zvláštních škol), ale jako reakce na poptávku rodičů obce tento typ škol někdy zakládají.
V Německu se asi dvě třetiny dětí s různými problémy nyní vzdělávají odděleně od zdravých spolužáků, v závislosti na jednotlivých spolkových zemích. Inkluzivní přístup podle něj má asi polovina německých základních škol.
