Zdá se, že jednou z konstant ve vývoji lidstva je vzdor nastupující generace vůči generacím předchozím. Podle mnohých seniorů jsou mladí lidé pořád stejní: sebevědomí, pokrokoví, ale také povrchní a chybující. V posledních letech se navíc v jejich jednání odráží doba „více možností“, a tak jsou nároční na oblečení i techniku, bývají vulgární a mají uvolněné mravy. Podle mladých by starší zase měli projevovat více schovívavosti a radovat se ze života. Pravdou ale je, že počty seniorů rostou a mladých ubývá. Bude to kdo s koho, nebo si umí obě generace vyjít vstříc, zamýšlí se hosté Fokusu Václava Moravce.
Podle psychiatra Cyrila Höschla je generační vzdor jakousi konstantou, která však mohla mít v různých epochách různé podoby. „Je zákonité, že mladá generace je nejdříve v opozičním vzdoru, který se v raném středním věku promění v pozdní identifikaci,“ konstatuje Höschl.
Ovšem pozor. Nedá se podle něho říci, že dnešní vzdor je stejný jako ten, který vykazovaly generace předchozí. „Vstupuje do toho jeden zajímavý moment, na který se zapomíná, a to byl vliv socialismu. To byla epocha, která měla jednu výhodu. A to, že ve hře na schovávanou před společným nepřítelem stmelovala rodiny. V období 70.–80. let jsme měli mnohem méně generačních problémů a útěků patnáctiletých z domova než v sousedním Německu, neboť ,skautská hra', že doma se říká něco jiného než ve škole, spojovala rodiny napříč generacemi,“ vysvětluje.
Kdo je na tom hůře: staří, či mladí?
Zda je na tom ze sociálního hlediska hůře generace starších, či mladších, se nedá jednoznačně podle sociologů říci. Míní totiž, že v každé zemí je to jiné.
„Francouzi mají pěkně zmapováno, že je na tom lépe starší generace. A vůbec nejlépe jsou na tom lidé, kteří se narodili na přelomu 30.–40. let 20. století, protože využili všech výhod sociálního státu. Je to generace, která prožívala dětství po druhé světové válce, první generace, která dostala dětské přídavky, stát jí spolufinancoval startovní byty, jako první zachytila masovou vlnu demokratizace školství a měla jistý starobní důchod. Tak tahle generace to vyhrála,“ konstatuje sociolog Jan Keller.
Důvod, proč je na tom starší generace lépe, je poměrně logický. Podle Kellera se narodila a vyrůstala v relativně chudé společnosti a celý svůj život se propracovávala ke společnosti bohatší a jistější. Když se pak narodili děti a vnuci, tak ti přišli rovnou do bohaté konzumní společnosti, kde byli přivykáni na spotřebu.
„Patrně je čeká veliká nejistota, i když jsou výrazně více vzdělaní než generace jejich rodičů a prarodičů," dodává Keller.
Z psychologického hlediska je ale třeba zvážit jeden fakt. A to, že zdrojem generačních konfliktů jsou spíše generace na sebe navazující. Tedy rodič versus syn či dcera. Vnoučata si podle Höschla se svými prarodiči paradoxně rozumí více. „To se dá sociologicky vysvětlit tím, že v době, kdy vnuci začínají profesní kariéru, dědové odcházejí do penze, zatímco generace otců bude ještě následujících v průměru 25 let blokovat svým synům lukrativní pozice,“ přemýšlí Keller.
Keller: Sociální stát přispívá k rozbití rodiny
Česká republika stárne. A roste nejen průměrný věk obyvatel, ale i podíl seniorů v populaci. Zatímco aktuální průměrný věk je 41 let, v roce 2040 už to bude podle demografů 46 a v roce 2070 dokonce 48 let. Hlavní příčinou je nízká porodnost a stále se prodlužující délka života, vyplývá ze statistik Českého statistického úřadu a Přírodovědecké fakulty UK. A podíváme-li se na tzv. index závislosti, místo současného jednoho seniora (nad 60 let) připadajícího na tři osoby v produktivním věku (15–59 let) můžeme v průběhu příštích čtyřiceti let očekávat dvojnásobek, tedy dva seniory na tři pracující.
Podle psychiatra Cyrila Höschla bychom se ale neměli stářím strašit. Měli bychom se o něj zajímat a nebýt jim zaskočeni. Často se ale v moderní evropské společnosti stáří spíše vytěsňuje, a to „zavíráním do domovů“. „Ano, je to tak, ale je to v různých kulturách různé. Nedávno dělala WHO studii o tom, jaké je vyústění schizofrenie ve společnostech, a porovnávala industriální společnosti s těmi ve třetím světě. A ukázalo se, že u třetího světa to bylo příznivější,“ říká.
Dlouho se pátralo proč, když v těchto zemích je horší zdravotní péče a nefunkční sociální systém. Ukázalo se však, že atributy sociální společnosti tam supluje trojgenerační uspořádání rodiny.
Sociolog Keller souhlasí s názorem, že sociální stát tak paradoxně vlastně přispěl k rozbití rodiny. Německý sociolog Ulrich Beck spočítal, že více než 90 procent sociálních dávek je v Německu adresováno jedinci, nikoliv rodině a domácnosti. Pro jedince není tak žádné riziko, když si domácnost „rozbije“.
Zároveň však podle sociologů nemůžeme spoléhat na to, že když zredukujeme sociální stát, vynoří se opět trojgenerační rodina. „Tím jen riskujeme, že nebudeme mít stát ani rodinnou pomoc,“ dodává Keller.
Demence rostou exponenciálně
Podle sociologů není ani tak důležité z ekonomického a sociálního hlediska, jakého věku se lidé dožijí, ale spíše to, kolik ekonomicky aktivních připadá na jednoho neaktivního. Je sice podle Kellera pravda, že nejhorší demografická situace nastane mezi lety 2050–2060, ale po tomto datu se má vývoj obrátit zpět k lepšímu. To znamená, že by počet ekonomicky aktivních oproti počtům seniorů měl opět růst. Demograf Tomáš Kučera nicméně nabádá k opatrnosti. „Z těch prognóz to sice vyplývá, ale nevíme, jaká bude do budoucna porodnost,“ říká.
A je tady ještě jeden fakt. Během 20. století se prodloužil lidský život o 25 let, tedy zhruba o třetinu. Jen od roku 1980 do roku 2005 se délka života protáhla o šest let. Zásadně se však mění i choroby, na které se umírá. V současnosti jde především o obrovský nárůst případů demence. A ta stojí poměrně dost peněz. Náklady spojené s demencí jsou odhadovány na 39 miliard korun ročně.
Česko však stále nemá plán, jak s ní bojovat. Vlády se sice k přijetí a plnění plánu už dvakrát zavázaly, ale nic konkrétního se zatím neděje. „Za 25 let jsme prodloužili průměrnou délku života, ale úspěch má stinnou stránku. Dožití ve zdraví je nízké. V průměru se dožívají lidé v Evropě sice osmdesáti let, ale jen šedesáti ve zdraví. Takže velkou část života žijí ve stavu nějaké nemoci, často degenerativního charakteru, demence,“ souhlasí gerontoložka Iva Holmerová.
Nejhůře jsou na tom senioři, kteří zůstanou sami
Sociolog Jan Keller zároveň upozorňuje, že dožívají poslední generace s jistými a relativně vyššími důchody. Průměrný důchod byl v České republice v roce 2014 jedenáct tisíc korun, což je 56 % průměrné čisté mzdy. Ta byla loni téměř dvacet tisíc. Hranice příjmové chudoby u jednočlenných domácností je aktuálně téměř deset tisíc (přesně 9901 korun). Kdo jí nedosahuje, patří podle statistiků mezi chudé.
V Evropě si v tomto ohledu vede Česká republika velmi dobře, platí ale, že chudoba postihuje nejvíce nezaměstnané, ženy samoživitelky a právě seniory. Ti utratí nejvíce za bydlení.
V šetření Českého statistického úřadu uvedlo tuto položku jako velkou finanční zátěž 28 procent dotázaných důchodců, víc než polovina si nemůže dovolit alespoň jednou za rok týdenní dovolenou a téměř polovina mimořádný výdaj ve výši osmi tisíc korun. Podle občanského sdružení Život 90 není výjimkou, když po zaplacení nájmu zůstane seniorovi třicet až čtyřicet korun na den.
Může se tedy člověk mimo produktivní věk vůbec ubránit hranici chudoby? „Není správné dávat všechny seniory do jedné kategorie. Skutečná tragédie přichází, kdy jeden z manželů zemře. Druhý se dostává do velice nesnadné situace, kdy musí často volit mezi nákupem léků a potravin,“ konstatuje Keller.
Jací jsou staří? Mnohdy jako mladí
Jedna ze studentek gymnázia na adresu seniorů uvedla: „Myslím si, že pouze řeší jen to špatné a stále si na něco stěžují, co se týče například zdraví nebo i mládeže. Mnohokrát se mi stalo, že jsem nabídla pomoc a oni ji odmítli. Možná právě kvůli tomu, že například v televizi vidí, jak je využíváno jejich důvěry a častokrát na to doplácí.“ A naopak pohled jednoho ze seniorů na nejmladší generaci: „Mládež je zkažená. Nevěří v Boha. Nemá úctu ke starším lidem. Jsou bezohlední, vysmívají se starším lidem. Svět jde do záhuby.“
Jak to tedy je ve skutečnosti? Gerontoložka Iva Homerová soudí, že ke stáří se váže hodně mýtů. Zásadní je podle ní ale ten, že „staří lidé jsou všichni stejní“ nebo že stáří je „šedivé, nemocné, neatraktivní, asexuální, hašteřivé či nemohoucí“. „Starších lidí je mnoho, ale každý je jiný,“ zdůrazňuje.
Podle ní je klíčové, aby se generace setkávaly. To může změnit vzájemný mnohdy mylný pohled na to, jací ve skutečnosti senioři jsou. Nejčastější diskriminace v Česku je z důvodu věku, pozastavuje se. „Ukazuje se, že více než 50 procent lidí má ke starším 55 let negativní postoj. Přitom mladí ani často nevědí, jak starý člověk vypadá,“ říká Homerová.
Nejrozšířenějším problémem starých lidí je přitom často právě samota. Týkají se jí dvě třetiny z 13 tisíc hovorů za rok na speciální krizovou linku pro seniory, upozorňuje občanské sdružení Život 90.
Podle studentky Terezy Ottové je však často problém v tom, že když se dá do řeči se staršími lidmi, tak většinou „spustí příběh“ o tom, co se jim děje. „A nezeptají se ani, jak se mi daří. Většinou mi povídají, jak se mají špatně, a mně připadá, že se sami vyčleňují z reálného světa,“ konstatuje.
Zdeňka Matoušková, jedna z obyvatelek Domova pro seniory Chodov, však dokládá, že skutečně nejsou všichni senioři stejní. „Já si s mladými rozumím proto, že nechci, aby se pořád přizpůsobovali oni mně a pamatovali, že pocházím z doby, kdy nebyl internet nebo mobil. Já se snažím techniku taky ovládat, abych jim rozuměla, a myslím si, že toho si mé děti a vnoučata váží,“ vysvětluje.
Podle moudrých knih je mezigenerační solidarita základním prvkem a předpokladem soudržnosti společnosti. V praxi tak může mít podobu třeba mezigeneračního centra, kdy se v jednom domě scházejí senioři a školkové děti. Společně si hrají, vyrábějí draky, zpívají a tančí.
