Praha - Když rakousko-uherský císař Karel I. vydal 16. října 1918 manifest proklamující federalizaci monarchie, bylo již na záchranu habsburského mocnářství pozdě. O dvanáct dnů později byl 28. října 1918 vyhlášen samostatný československý stát, který s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou vydržel až do konce roku 1992, kdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku. Ještě v lednu 1918 americký prezident Woodrow Wilson přednesl Kongresu čtrnáct bodů, v nichž byly obsaženy zásady k ukončení první světové války a ve kterých se hovořilo také o autonomii (ale ne o samostatnosti) pro národy habsburské monarchie.
Rozpad Rakouska-Uherska však započal a nezastavil ho ani ústupek v podobě nabízené federalizace v říjnu 1918. Čeští a slovenští politici v té době již vyjednali u vítězných mocností Francie, Velké Británie a USA uznání Československé národní rady jako budoucí vlády samostatného státu.
Prozatímní exilová vláda v čele s Tomášem Garriguem Masarykem, ministrem zahraničí Edvardem Benešem a ministrem vojenství Milanem Rastislavem Štefánikem byla ustavena 26. září 1918 a 18. října v Paříži publikovala tzv. Washingtonskou deklaraci, která v podstatě znamenala vyhlášení samostatnosti. V textu adresovaném USA odmítla autonomii českého a slovenského národa ve federalizovaném Rakousko-Uhersku. Ústředním orgánem domácího odboje byl Národní výbor československý, jehož předsedou byl Karel Kramář. Výbor připravoval převzetí moci a vytvářel strukturu budoucího státu.
Letáky v Písku - první známky samostatnosti
V rámci vyhlášení a udržení samostatnosti byl jednou z otázek vývoz potravin ze země. Intenzivně se tím zabývala zemská hospodářská rada pod vedením Antonína Švehly, která se snažila zatajit a udržet doma co největší množství zásob. V reakci na tuto krizovou situaci byla vyhlášena na 14. října 1918 generální stávka a v Písku byl rozšířen leták vyhlašující vznik republiky. Během převratu byly strhány symboly mocnářství a ve městě zavlály trikolóry. Ještě téhož dne ale bylo vyhlášení republiky odloženo, revoluční dav se rozprchl a město obsadil oddíl uherských vojáků. Monarchie však vydržela jen dalších 14 dnů.
Když 27. října 1918 vídeňská vláda vyjádřila ochotu jednat o mírových podmínkách prezidenta Wilsona, Pražané to pochopili jako kapitulaci monarchie. Vypukly živelné demonstrace, které 28. října 1918 vyvrcholily vyhlášením samostatnosti a v zemi převzal moc Národní výbor, reprezentovaný pěticí „mužů 28. října“ - Čechy Aloisem Rašínem, Františkem Soukupem, Jiřím Stříbrným, Antonínem Švehlou a Slovákem Vavrem Šrobárem.
V ranních hodinách převzali Antonín Švehla a František Soukup jménem Národního výboru Obilní ústav, aby zabránili odvozu obilí na frontu. Následně se rozšířila zpráva o uznání podmínek míru Rakousko-Uherskem. Na večer vydal Národní výbor první zákon o zřízení samostatného státu.
Mezitím v Ženevě jednala česká delegace vedená Kramářem s představiteli zahraničního odboje v čele s Benešem. Jednání skončila 31. října a bylo na nich rozhodnuto, že Československo bude republikou a Masaryk prezidentem.
Intenzivně se jednalo i na Slovensku - 30. října byla přijata Martinská deklarace, která vyhlásila právo na nezávislost slovenského národa a zároveň vyjádřila vůli Slováků žít ve společném státě s Čechy. V listopadu pak Národní rada uherských Rusínů souhlasila s plánem na připojení Podkarpatské Rusi k ČSR (definitivně se tak stalo až 10. září 1919).
Vyhlášení republiky bylo programem první schůze revolučního Národního shromáždění v pražském Thunovském paláci 14. listopadu 1918. Na téže schůzi byl Masaryk zvolen prezidentem a byla ustavena i vláda vedená Karlem Kramářem.
V průběhu roku 1916 sestavili T. G. Masaryk, Edvard Beneš a M. R. Štefánik pozdější Československou národní radu, která se stala hlavním orgánem protirakouského odboje. Silnou podporu nalezli v československých zahraničních legiích, které se nejvýrazněji uplatnily na ruské jihozápadní frontě v létě 1917 při bitvě u Zborova. České veřejné mínění se radikalizovalo až na počátku roku 1917. Velký vliv na tuto situaci měl tzv. Manifest českých spisovatelů, který koncipoval básník, dramaturg Národního divadla a člen Mafie Jaroslav Kvapil. Domácí politici se objevili na scéně až při Tříkrálové deklaraci na počátku ledna 1918. Deklarací byl zahájen společný postup za osamostatnění doma i v zahraničí.
Dva týdny před koncem války tak vznikla tzv. „první republika“, což je dodnes označení pro Československo v období od roku 1918 až do vzniku mnichovské dohody v roce 1938. První republika zahrnovala území Čech, Moravy, Českého Slezska (jižní část Slezska), Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na jejím území se hovořilo česky, německy, slovensky, maďarsky, polsky, rusínsky, různými nářečími Ukrajiny, romsky nebo též rumunsky.
