Praha - Aféra premiérovy pravé ruky Jany Nagyové zásadním způsobem otřásla důvěrou v armádní agenty. Vojenské zpravodajství je totiž považováno za nejmocnější tajnou službu v zemi, kterou hned tak něco nesrazí. Jako jediná může na našem území vykonávat rozvědnou i kontrarozvědnou činnost a taky řídí elitní útvar speciálních sil z Prostějova. Ovšem současně má civilní kontrola této organizace zásadní limity a samotný organismus této složky je těžko srozumiltený.
Vojenská rozvědka: mocná organizace, do které není příliš vidět
Šéf vojenské rozvědky Milan Kovanda se k nezákonnému sledování v sobotu přiznal a ministr obrany ho kvůli tomu společně s bezpečnostním ředitelem rozvědky Janem Pohůnkem, který byl v kauze rovněž obviněn, dočasně postavil mimo službu. Díky přiznání je Kovanda vyšetřován na svobodě a může dál - ačkoliv už nebude působit ve zpravodajství - docházet do zaměstnání. Bude za to brát polovinu platu. Ve vazbě skončil jeho předchůdce Ondrej Páleník, kterého také policie viní ze zneužití vojenské rozvědky. Vojenské zpravodajství bude zatím řídit dosavadní Kovandův zástupce, brigádní generál Rostislav Pilc.
Organizace, kterou oba stíhaní vojáci vedli, ve své podobě existuje teprve od roku 2005. Předtím v armádním prostředí působily dvě samostatné tajné služby: vojenská rozvědka (VZS), zaměřující své aktivity navenek a působící především v zahraničí, a obranná kontrarozvědka (VOZ), snažící se chránit domácí vojenská tajemství. Přestože zákon z roku 1994 obě složky formálně sloučil v nově vytvořeném Vojenském zpravodajství (VZ), k faktickému sjednocení práce i vedení bylo ještě daleko.
Mezi armádními agenty několik let panoval chaos. V čele VZ sice stál jeden ředitel, jenž byl přímo odpovědný ministrovi obrany, jemu podřízení šéfové rozvědky a kontrarozvědky mu ale podléhali pouze po velitelské linii, nikoliv v oblasti odborné činnosti. V reálu to znamenalo, že ačkoliv byl ředitel z hlediska armádních hodností jejich nadřízený, šéfové se nemuseli řídit jeho příkazy. Zatímco šéf VZS byl odborně podřízen náčelníkovi generálního štábu, ředitel VOZ odborně spadal přímo pod ministra obrany. V takové situaci tak mezi vojenskou a nevojenskou veřejností stejně jako mezi politiky vznikal dojem, že má Česko v podstatě čtyři tajné služby – kromě civilní rozvědky a kontrarozvědky i dvě armádní.
Ilustrační foto
K nápravě kompetenčních nejasností začalo docházet od konce roku 2002, kdy ministerstvo obrany rozhodlo, že se šéf rozvědčíků bude zpovídat jen šéfovi obrany, nikoliv nejvyššímu armádnímu veliteli. V květnu 2005 pak konečně poslanci schválili novelu zákona o Vojenském zpravodajství (č. 289/2005 Sb.), který předpokládal existenci výhradně jedné armádní tajné služby. Zákon vstoupil v platnost začátkem srpna stejného roku a od té doby se činnost vojenských špionů těmito pravidly řídí.
Sledování osob, hodnocení bezpečnostních rizik
Konkrétní činnosti zpravodajců zcela přirozeně podléhají přísnému utajení, přesto si o aktivitách armádních špionů, kteří mají k dispozici dvoumiliardový rozpočet a oficiálně kolem tří stovek zaměstnanců, lze udělat letmý obrázek. Vedle úkolu shromažďovat informace o vojenském ohrožení země (viz rámeček níže) armádní tajná služba zajišťuje údaje o teroristickém riziku či hrozbě organizovaného zločinu a své špiony vysílá i do zahraničí, hlavně do rizikových oblastí. Své znalosti si také intenzivně vyměňuje se svými aliančními partnery v NATO. Posudky těchto zpravodajců jsou klíčové i při udělování či odebírání bezpečnostních prověrek zaměstnanců ministerstva obrany a armády.
Ilustrační foto
Vojenské zpravodajství zabezpečuje informace mající původ v zahraničí, které jsou důležité pro obranu a bezpečnost České republiky, informace o záměrech a činnostech představujících vojenské ohrožení ČR, o zpravodajských službách cizí moci v oblasti obrany, o záměrech a činnostech namířených proti zabezpečování obrany ČR a o činnostech ohrožující ochranu utajovaných skutečností v oblasti obrany ČR. (zákon č. I53/I994 Sb., o zpravodajských službách ČR – tzv. střechový zákon)
K těmto účelům může mimo jiných prostředků nasazovat odposlechy, tajné kamery či využívat sledování osob. O sledování ale musí rozhodnout na základě žádosti šéfa tajné služby ministr obrany a použití zpravodajské techniky nakonec musí povolit předseda senátu Vrchního soudu v Praze. Na rozdíl od policistů ale už nad prací zpravodajců dále nedohlíží státní žalobce.
Kontrola: jen formální a polovičatá
Politici i bezpečnostní experti se zároveň shodují, že dodnes nebyl zcela uspokojivě vyřešen obecný problém fungování všech tajných služeb v demokratických zřízeních – nezávislá kontrola špionů. Ačkoliv nad činností vojenského zpravodajství formálně dohlíží poslanci, kteří k tomu účelu zřídili stálou sedmičlennou kontrolní komisi, její členové přiznávají, že je tato kontrola velmi omezená. „Můžeme se dovědět pouze to, co nám zpravodajství dobrovolně poskytne,“ podotkl pro HN sociální demokrat Antonín Seďa. Není přitom bez zajímavosti, že tato komise aktuálně nemá svého předsedu a jejími členy jsou kontroverzní politici Milan Hulinský (ČSSD) či Ivana Řápková (ODS) .
Ilustrační foto
Navíc ani platná legislativa zákonodárcům nedovoluje, aby viděli zpravodajcům zcela pod prsty. Týká se to hlavně výzvědné složky Vojenského zpravodajství, tedy zajišťování informací majících původ v zahraničí. „Po pozorném prostudování příslušných zákonů zjistíme, že tato ustanovení jsou do jisté míry navzájem si protiřečící a dovolují závěr, že výzvědná část Vojenského zpravodajství je parlamentního dohledu ve významné míře zproštěna,“ tvrdí bývalý šéf civilní rozvědky Petr Zeman. Poslanci ani nemohou nahlížet do „živých případů“, tedy do tajných akcí, na nichž špioni momentálně pracují.
Represivní složka v rukou agentů
Šéfovi armádní tajné služby je i nadále podřízen útvar elitních výsadkářů z Prostějova, kteří se vyznamenali hlavně při svém protiteroristickém tažení v Afghánistánu. 601. skupina speciálních sil, jejíž existence byla do podzimu 200I přísně utajovaná, se přitom podle Bílé knihy obrany, rezortního strategického dokumentu, měla přesunout pod generální štáb. Z úsporných důvodů a kvůli tomu, že jsou s dosavadním fungováním všichni spokojeni, k tomu ovšem nedošlo.
Tím se však opět VZ výrazně odlišuje od ostatních dvou tajných služeb, které jsou od represivních pravomocí přísně odděleny. Český velvyslanec při NATO Jiří Šedivý kvůli tomu neskrývá své výhrady. „To, že speciální síly patří zpravodajcům, je dávno přežitý a svým způsobem nebezpečný sovětský relikt z dob, kdy vojenská rozvědka plnila represivní roli vůči vnitřnímu nepříteli,“ sdělil deníku Insider někdejší první náměstek ministerstva obrany.
GALERIE
Výcvik příslušníků 601. skupiny speciálních sil v Prostějově
Vojenské zpravodajství je zákonem o tajných službách definováno jako součást ministerstva obrany. Řídí ho ředitel, kterého se souhlasem vlády jmenuje a odvolává ministr obrany, o kandidátovi ale musí nejprve jednat sněmovní branný výbor. Z výkonu své funkce je tudíž ředitel odpovědný výhradně ministru obrany. Úkolovat vojenské agenty může kromě šéfa rezortu jedině vláda či prezident (s vědomím vlády) a tyto složky výkonné moci také každoročně od zpravodajců dostávají zprávy o jejich činnosti. Podávání zpráv a důležitých informací a zadávání úkolů přitom probíhá prostřednictvím ministra obrany.
Armádní rozvědka a případ CASA
Minulý rok se Vojenské zpravodajství zapletlo do kauzy podle policie předraženého nákupu letounů CASA, která stála křeslo ministryně obrany Vlastu Parkanovou (TOP 09). Jeden z klíčových svědků případu Karel Daňhel, jenž na generálním štábu zpracovával posudky k nákupu letounů, tvrdil, že na obchod tlačili politici a úředníci rezortu obrany. Jeho věrohodnost ale zpochybnil tehdejší šéf armádních zpravodajců Páleník, když členům sněmovní komise pro kontrolu VZ pustil nahrávky údajně dokládající, že experta na vojenskou techniku měsíčně vyplácela zbrojařská firma Omnipol, která nákup strojů CASA zprostředkovala, byť nahrávky nic takového jednoznačně nedokazují.
GALERIE
Ondrej Páleník a Vlasta Parkanová autor: Zbyněk Stanislav, zdroj: ČTK
Armádnímu zaměstnanci byla odebrána bezpečnostní prověrka, což bylo podle poslanců z komise v pořádku. Vojenští zpravodajci totiž údajně tvrdili, že peníze od Omnipolu nebyly jedinými úplatky, které vzal. Generální ředitel firmy Michal Hon tyto informace odmítl. „Je to absolutní nesmysl. Naše společnost nevyplatila Karlu Daňhelovi nikdy ani korunu,“ prohlásil.
Daňhel přesto skončil ve vazbě. Ovšem kvůli obvinění z pohlavního zneužití nezletilé dcery své přítelkyně. Patnáctiletá dívka ovšem nakonec přiznala, že si výpověď vymyslela, a Daňhel byl obvinění zproštěn. Bývalý pilot je přitom přesvědčen, že za tímto případem stojí právě armádní rozvědka. Proto Daňhel zřejmě dnes nabídl svou výpověď před sněmovní kontrolní komisí.
Páleníka, jehož informace přispěly k „odstranění“ Daňhela, do čela vojenských špionů jmenovala právě ministryně Parkanová. Ta předchozího ředitele VZ Miroslava Krejčíka v roce 2007 odvolala s tím, že k němu nemá důvěru. Krejčík se totiž pár měsíců před svým odvoláním nechal slyšet, že do roku 2003 v řadách služby působili mnozí důstojníci StB, kteří její práci sabotovali. Krejčík, jenž nyní pracuje jako poradce sociálnědemokratického poslance Jeronýma Tejce, ovšem v Otázkách Václava Moravce naznačil, že byl k odchodu dotlačen kvůli tomu, že jeho podřízení zjistili informace o možné korupci při armádních zakázkách.
Miroslav Krejčík
Větší dohled na obzoru?
Řada bezpečnostních expertů nyní varuje, že aktuální aféra, kdy se šéfové armádních rozvědčíků nechali úkolovat od vlivné úřednice, nabourá kredibilitu Česka u zahraničních partnerů. Dalším důsledkem skandálu – mnohem hmatatelnějším a prospěšnějším – pak může být změna zákona o Vojenském zpravodajství, jež by mohla vést ke zpříspění civilní kontroly. „Jediná cesta je zaprvé nechat kontrolovat živé svazky a zadruhé do kontroly pustit i důvěryhodné občany této republiky, politici opravdu příliš důvěryhodní nejsou,“ myslí si komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych.
Že není Vojenské zpravodajství dostatečně kontrolováno, přiznali i někteří členové kontrolní komise, která se dnes kvůli aféře sešla. "Z toho, co říkali (ministr obrany Picek a nynější šéf rozvědky Pilc, pozn.red.), nám jednoznačně vyplývá, že se skutečně jednalo jak o selhání jednotlivce, tak o selhání vnitřního kontrolního mechanismu. Čili tam je zapotřebí najít hlídače, který hlídá hlídače. Patrně to bude muset být v zákoně o Vojenském zpravodajství," uvedl poslanec Jan Vidím (ODS).
Události, komentáře o kontrole Vojenského zpravodajství (zdroj: ČT24)