Praha – I nejtěžší chvíle touží většina lidí prožít co nejpříjemněji. Platí to minimálně o 78 procentech Čechů, kteří si podle průzkumu přejí zemřít v domácím prostředí. Realita je ale přesně opačná. Poslední přání svého života si vyplní jen pětina. Paliativní péči potřebuje ročně podle ministerstva zdravotnictví 70 tisíc lidí, dostane se ale pouhým několika tisícovkám. Problém přitom podle odborníků není jen ve financích nebo zákonech, ale hlavně v samotném tématu smrti, o kterém se řada lidí bojí přemýšlet, mluvit, a zejména ho jakkoliv řešit. Pootevřít toto tabuizované téma by mělo i speciální vysílání České televize dnes od 20:00, v němž otázky týkající se péče o umírající zodpoví například ministr zdravotnictví nebo primář rajhradského hospice.
Umírání po česku – tabu, které nechceme, ale budeme řešit
- Z Rajhradu u Brna o koncepci paliativní péče promluví kromě ministra zdravotnictví Svatopluka Němečka (ČSSD), jehož vláda má řešení péče o umírající jako součást programového prohlášení, například i ředitel Všeobecné zdravotní pojišťovny Zdeněk Kabátek. Praktické zkušenosti pak připojí primář hospice v Rajhradě a šéf České společnosti paliativní medicíny Ladislav Kabelka.
Více o významu i překážkách paliativní péče řekne i aktuálně vysílaný dokument ČT Život se smrtí. Sedmidílný časosběrný dokument zachycuje osudy sedmi pacientů, kteří žijí tváří v tvář nevyléčitelné nemoci. Celý rok a půl měl štáb ČT příležitost být 24 hodin k dispozici a sledovat v kteroukoliv dobu, co se děje v životech lidí, kteří se vyrovnávají s jeho poslední etapou. Někteří využili paliativní péči, která je určena lidem v pokročilém nebo terminálním stadiu nemoci, jiní se spolehli na své blízké, část z nich už ale odvysílání svých portrétů nestihla.
Diváci se tak postupně seznámí třeba s onkoložkou, která řadu let bojovala se zhoubným nádorem u druhých, aby jej musela nakonec podstoupit sama. Právě ona v průběhu pořadu poskytuje dvojí možný pohled – ze strany odborného lékaře i pacienta.
Nebo příběh energického rekvizitáře a kameramana. Nepil, nekouřil, ve volném čase cestoval, věnoval se mnoha aktivitám a sportovně se vyrovnal i se smutnou diagnózou. Že umírání může být vznešené, připomíná také osud exulanta Mirka. Takřka celý život strávil v Americe, k dožití se ale vrátil zpět do Prahy. Jako veterán z Vietnamu si nepřipouští nic jiného než zemřít vestoje.
Věra, Tomáš, Anna, Kája, Miluška, Magda a Mirko se na začátku ocitají každý v jiném stádiu nemoci. Cyklus tak otvírá řadu třináctých komnat a vyslovuje otázky, na které se televizní kamera s tak výraznou otevřeností ptá poprvé. První díl vysílala ČT1 19. března, další je k vidění večer od 21:00.
Daří se vůbec prostřednictvím médií téma smrti a umírání diskutovat? Podle expertů i lidí z praxe je hlavní překážka ve složitosti tématu, který si spíše než masové zjednodušení zaslouží filozofický tón. „Myslím, že zájem médií by byl, kdyby měli pocit, že je to téma, které by bylo možné srozumitelně vysvětlit,“ říká Marek Uhlíř z hospicového občanského sdružení Cesta domů.
Problém složité komunikace má přitom v úvahách o smrti mnohem větší rozměr. „Rozhodně si myslím, že právě téma otevřít s pacientem tuhle těžkou konverzaci se ukazuje být prubířským kamenem toho systému,“ tvrdí zástupce jednoho z předních mobilních hospiců.
Právě podobná sdružení se snaží pacientům na sklonku života nejen umírání ulehčit, ale hlavně dodat pocit, že není třeba se bát o něm otevřeně hovořit. Že umírat není důležité jen umět, ale otevřít se lidem kolem sebe, když ostatní se toho zdráhají, ostatně přiznává to i šéf úseku paliativní péče na Masarykově onkologickém ústavu v Brně Ondřej Sláma.
„Zkrátka aby se nebáli s doktorem otevřeně mluvit, klást otázky typu: Je ta nemoc vyléčitelná?“ zmiňuje Sláma s tím, že rezervy v citlivých tématech mají i samotní lékaři. „Pak lékař kovaný v mnoha dovednostech tváří v tvář umírajícímu vlastně tápe a neví, co s ním má dělat,“ dodává.
Marek Uhlíř, o.s. Cesta domů:
"Lidé, kterým je nad 65 let, řeknou, že by to rádi řešili, ale nemají s kým, protože buď jsou sami, nebo mají o generaci mladší rodinu, která to odmítá se slovy: babi, nemluv o tom s námi, nechceme o tom mluvit."
Dalším důkazem, že úpadek života patří z vážných témat mezi zavrhovaná, je i informování pacientů. Až 20 procent se svou konečnou diagnózu ani těšně před smrtí nedozví. Jak tiše dodávají experti, často je za mlčenlivostí doktorů přesvědčení o tom, že člověku v těžkém stavu se bude umírat lépe bez znalosti kruté pravdy. „My jsme zjistili, že pokud se něco nezmění, tak my všichni se tu naši nejhorší zprávu jednou dozvíme za deset minut, bude to na pokoji, kde na nás budou koukat další pacienti a možná budeme rádi, že se to vůbec dozvíme,“ dodává Uhlíř.
Medicína je zázračná, setkání se smrtí ale ztěžuje
Podle předsedkyně sdružení Cesta domů Martiny Špinkové ročně zemře v ČR zhruba 100 tisíc lidí, paliativní péči ale dostanou necelá 2 procenta pacientů. „V naší zemi se, statisticky vzato, umírá povětšinou smutně. Patrně téměř každý by nerad umíral sám, bez blízkých lidí. A přesto více než tři čtvrtiny z nás takto svůj život končí,“ zmiňuje Špinková.
Současný pohled na péči o umírající podle ní symbolizuje jeden velký paradox – čím větší pokrok a úspěchy lidstvu přináší moderní medicína, tím nejistější je jeho vztah k tak přirozené věci, jakou je smrt. V mnohém by prý mohla současná společnost čerpat od prastarých předků, kteří zažívali přesně opačnou situaci. „Máme skvělé přístroje, účinné léky a většinou s nimi umíme také sofistikovaně zacházet. Přesto ze srovnání s mnohými starými kulturami vycházíme jako společnost spíše barbarská,“ uvádí Špinková.
Právě rozvoj medicíny podle Špinkové výrazně pozměnil schopnost vyrovnávat se se smrtí. Lidé žijí déle, úmrtnost je nižší, a lidé tak mají s umíráním ve svém okolí logicky menší zkušenost. „Většina lidí dříve věděla, jak vypadají lidé před smrtí a po ní, byla to pro ně realita, a nikoli nějaké neznámé strašidlo,“ dodává.
Lidstvo se podle ní v minulosti mohlo spoléhat na zažité situace, postupy a rituály, díky kterým se jednotlivci se smrtí lépe vyrovnávali. Absence má za následek jediné – lidé téma umírání odsouvají a v kultuře společnosti, která prosazuje mládí a vitalitu, se smrtí nezabývají. V situacích blížící se smrti blízkých pak, jak tvrdí Špinková, mnoho lidí logicky tápe a jsou bezradní. „A to bohužel ve chvíli, kdy naši blízcí tu pomoc nejvíce potřebují,“ zmiňuje předsedkyně sdružení Cesta domů.
Ke zlepšení podmínek přitom není bezpodmínečně nutné budovat složitou síť nových hospiců, ale například odborně dovzdělávat nemocniční lékaře právě v paliativní péči. „Aby uměli komunikovat, uměli v těžkých chvílích léčit bolest, to zase není tak logisticky a organizačně náročné,“ dodává Sláma. Zdaleka nevyčerpaný potenciál mají také domácí, mobilní hospice. Jejich budoucnost ale stojí a padá na domluvě s pojišťovnami. Experti přitom poukazují, že mobilní hospice mají mnohem nižší náklady oproti nemocničním pobytům, nehledě na lůžka JIP.
V Česku je v současnoti celkem 14 lůžkových hospiců a několik dalších tzv. mobilních hospiců, které poskytují péči v domácím prostředí pacientů. Ze 14 stálých jsou kromě jednoho všechny vedeny občanskými sdruženími jako tzv. nestátní zdravotnické organizace. Jediný hospic ve Frýdku-Místku je zřizován městem. Od pojišťoven dostávají lůžkové hospice přibližně polovinu provozních nákladů, zbylou část musí sehnat svépomocí z dotací či sponzoringu. Mobilní hospice jsou pak zcela odkázány na vlastní zdroje či granty.