Státní úřad radiační ochrany chce rozšířit svou monitorovací síť o data od tuzemské veřejnosti. V rámci projektu Ramesis vyvíjí statické i mobilní detektory, které by si dobrovolník-fajnšmekr mohl vzít do auta nebo batohu a s jejich pomocí mapoval míru radiace na českém území.
Úřad radiační ochrany funguje jako odborné zázemí Státního úřadu pro jadernou bezpečnost vedeného Danou Drábovou. Po zkušenosti s havárií jaderné elektrárny v japonské Fukušimě, ke které došlo na jaře 2011, nyní představil několik inovací, které mají pomoct Čechům získat hlubší vhled do celého tématu a zároveň republiku lépe připravit na situaci, kdy by byla jadernému záření vystavena – tak jak se to stalo Japonsku nebo Sovětskému svazu po havárii v Černobylu.
Rozšířit radiační mapu
Zmíněný projekt Ramesis ovšem není výlučně určen krizovým situacím. V Česku v současnosti existuje rozsáhlá měřicí síť, která data o radiaci sbírá – ať už se jedná o online měření, detektory fungující na měsíčním intervalu nebo letecké i pozemní monitorovací týmy. Jak ale upozornil náměstek pro výzkum a vývoj Jiří Hůlka, obdobné měření mnohdy provádějí sami občané, nekoordinovaně a neefektivně, protože data slouží jenom jim samotným – a objeví se leda na sociální síti.
„Toto občanské měření je vhodné nějakým způsobem podchytit a umožnit, aby se výsledky zveřejňovaly na jednom místě a aby k nim bylo možné dodat i přiměřenou interpretaci,“ doplnil zástupce výzkumníků Petr Kuča. „Měření dávkového příkonu totiž může o radiační situaci něco vypovědět, ale není vyčerpávající.“
Ambicí projektu Ramesis je proto vytvořit občanskou měřicí síť určenou pro školy (zde měření radiace poslouží i jako vzdělávací prvek) i veřejnost. SÚRO proto ve spolupráci s vědci z ČVUT v současnosti vyvíjí hned dvojí typ detektorů, které budou schopny 24 hodin denně měřit a předávat data na centrálu.
Statické detektory mohou najít místo například na stěně školní laboratoře a mobilní si může vzít fanoušek jaderné fyziky do auta nebo batohu – a mapovat tak české území. Ústav chce dobrovolníků půjčit padesátku detektorů, a získaná data se dají nahrát do veřejné on-line mapy na adrese safecast.org.
Stále ale platí, že amatérské měření má být ale pouze naprosto okrajovým doplňkem profesionálních stanic. „Na druhou stranu umožní získávat velké kvantum dat velmi rychle a v podstatě zadarmo,“ dodává Kuča.
Měřit děti
Fukušimská havárie potom odborníky z Ústavu radiační ochrany pobídla i k tomu hledat způsob, jak ulevit lékařům. Už tragédie v Černobylu ve druhé polovině 80. let prokázala, že existuje přímá souvislost mezi vystavením lidského organismu vysoké dávce radiojódu (jenž se při havárii uvolnil) a rakovinou štítné žlázy u dětí a mladistvých.
Jak ale upozornil náměstek Hůlka, Japonci nebyli v roce 2011 schopní změřit dostatečné množství – testy prošlo jen tisíc osob a země tak nyní s velkou mírou nejistoty odhaduje dopady havárie na zdraví svých obyvatel. „Pro nás to byla motivace vyvinout velkokapacitní měřící systém, který by byl schopný měřit sto dětí za hodinu. To se podařilo. Projekt pro hromadné měření radiojódu byl dokončen a otestován,“ dodal Hůlka.
Sůl pro hasiče
Třetí inovace, za kterou stojí úřad radiační ochrany, má sloužit policistům, záchranářům nebo hasičům v případě, že se dostanou do místa s vysokým výskytem radiace. Dávka, které jsou v takové situaci vystaveni, by se dnes totiž jen odhadovala, protože detektorem záření nedisponují všichni.
Zadaní pro úřad bylo vyvinout „extrémně levný“ přístroj, který by dokázal sílu radiace změřit. Jako vhodný detekční materiál se nakonec ukázala běžná kuchyňská sůl, protože když v detektoru dojde k jejímu ozáření, sůl energii absorbuje a zakonzervuje. Uvolnit ji jde impulsem v laboratoři – a na základě toho i změřit, jak nebezpečné míře radiace byl hasič nebo policista při zákroku vystavený.
