New York – Vězeňská vzpoura v americké věznici Attica ve státě New York byla největším povstáním svého druhu v dějinách Spojených států. Po čtyřech dnech ji ukončil brutální zásah policie, během něhož přišlo o život 39 lidí včetně desítky rukojmích. Celkem v nápravném zařízení mezi 9. a 13. zářím 1971 zahynulo 43 osob. Jednalo se tak o nejkrvavější střetnutí mezi Američany od konce občanské války.
Příčinou nepokojů byly nadmíru tvrdé poměry, které v přeplněném nápravném zařízení postaveném ve třicátých letech panovaly. Nešlo přitom pouze o otřesné hygienické podmínky, kdy vězni měli povolenou jednu sprchu za týden a toaletní papír jim musel vydržet celý měsíc, ale i o neustále přítomné rasové napětí mezi výhradně bílými dozorci a vězni černošského či portorického původu. Trestanci si rovněž stěžovali na cenzuru a to, že ve vězení nemohou uplatňovat svou svobodu vyznání.
Napětí ve věznici vystoupalo, když se černošské osazenstvo dozvědělo o smrti George Jacksona, člena radikální skupiny Černí panteři, jež byl jako politický vězen zabit dozorci nápravného zařízení v kalifornském San Quentinu. Bezprostředním impulsem k povstání se ale stala zpráva, že se členové místní ostrahy chystají mučit dva vězně. Možná to byla pravda, možná fáma; nicméně už tak výbušná situace dospěla do kritického bodu.
Skupinka vězňů, jimž se podařilo dostat z cel, ovládla kontrolní stanoviště věznice, načež vypustila na svobodu ostatní odsouzené. Početný dav vzbouřenců pak bez větších problémů obsadil areál nápravného zařízení, přičemž mu do rukou padlo 40 zaměstnanců, kteří posloužili jako rukojmí. Mezi nimi mimo jiné byl i bojovník za lidská práva William M. Kunstler. Při povstání byli zabiti jeden strážný a dva trestanci.
Sounáležitost vězňů byla úžasná
Během několika dnů povstalci mezi sebou utvořili solidární komunitu, kde se nebral zřetel na barvu kůže, původ či vyznání. „Rasová harmonie, která mezi vězni převládla, byla naprosto úžasná, komentoval atmosféru na vězeňském dvoře novinář Tom Wicker z New York Times. Jeden z černošských trestanců později vzpomínal: “Nikdy jsem si nemyslel, že bychom mohli s bílými vycházet, ale na dvoře to fungovalo. Všichni si byli tak blízko."
V rozzlobeném davu se objevily pokusy o lynčování rukojmích, mezi kterými nechyběli ani nenávidění dozorci. Většina povstalců tomu ale zabránila tím, že kolem nich uzavřela štít lidských těl, aby je ochránila. S vnějším světem vězni komunikovali přes své právníky a sepsali seznam svých požadavků, mezi něž patřilo odvolání ředitele věznice či amnestie na činy, jichž se během nepokojů dopustili.
- Vzpoura ve věznici Attica zdroj: Corbis Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2862/286153.jpg
- Dvůr věznice Attica zdroj: Life http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2862/286152.jpg
- Vzpoura ve věznici Attica zdroj: Corbis Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2862/286149.jpg
- Dvůr věznice po zákroku ozbrojených složek zdroj: Life http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/29/2862/286148.jpg
13. září došla státním úřadům trpělivost. Newyorský komisař pro nápravná zařízení Russell Oswald vyhlásil hodinové ultimátum, během kterého se měli vzbouřenci vzdát. Když z vězení nepřišla žádná odpověď ani po dvou hodinách, guvernér státu New York Nelson A. Rockefeller nařídil vzít Atticu útokem. Nejdříve úřady odpojily nápravné zařízení od elektrické sítě a poté policie na vězně z helikoptér vrhla plechovky slzného plynu. Nakonec do objektu vběhlo na tisíc příslušníků po zuby ozbrojené Národní gardy, místních policistů a vězeňských dozorců. Ti v mlze slzného plynu pálili z automatických pušek a kulometů na všechny, kdo se nestačili skrýt.
Hlavní viník masakru: guvernér Rockefeller
Po dvou minutách bezhlavého střílení byla bilance tragická: 39 mrtvých, mezi nimiž bylo i deset rukojmích. Brutální akce byla americkou veřejností silně kritizována, vláda proto zřídila vyšetřovací komisi. Nejvíce se přitom vyčítalo tvrdému guvernérovi Rockefellerovi, jenž nechtěl během povstání Atticu navštívit a ignoroval všechny plány na kompromis.
McKayova komise, která zákrok policistů označila za „špatně naplánovaný a provedený“, poté napsala: Zanedbání ze strany státu bylo hlavním přispívajícím faktorem k povstání, guvernér neměl povolávat ozbrojené síly, dokud se nejprve sám osobně nepřesvědčil, že neexistuje jiná alternativa." Vězni se dočkali odškodnění za nepřiměřený zákrok až v roce 2000. Stát New York tehdy souhlasil s částkou 8 milionů dolarů, jež poukázal 1 280 vězňům, kteří útok ozbrojených složek přežili.
