Žytomyr – Reportéři ČT zjišťovali, jak vypadá situace mezi volyňskými Čechy, kteří v březnu tohoto roku zaslali žádost o přesídlení zpět do České republiky. Zatímco vládní návštěva v čele s ministrem zahraničních věcí Lubomírem Zaorálkem v září nezjistila velký zájem o repatriaci, prezident Miloš Zeman má informace jiné: k 40 volyňským rodinám se koncem září přidalo dalších 37 rodin z východní Ukrajiny. Na Ukrajině natáčela Lenka Králová z Reportérů ČT, která průběžně sledovala rostoucí obavy volyňských Čechů z tamní krize, a především z ruského prezidenta Vladimira Putina.
Jednu z ohrožených rodin představuje Serhej Mikula. Obává se návratu poměrů z doby Sovětského svazu. „V Rusku všichni kamarádi říkají, že jsou tam problémy se svobodou slova a jiné obtíže, které bývaly v Sovětském svazu,“ říká Mikula. Ze své rodinné historie má navíc zkušenosti s tím, jaké zlo Sovětský svaz dokázal napáchat. V době stalinských čistek jeho dědečka i otce popravili důstojníci NKVD - Lidový komisariát vnitřních záležitostí, který měl na starost evidenci obyvatel, střežení hranic i chod pracovních táborů.
„Ale tady nejsou žádné důvody, proč ho zastřelili. Prostě byl Čech. Bojím se toho. Jak budeme žít. Jestli ruská armáda vpadne do naší země, tak to bude takový samý NKVD jako ve třicátém osmém,“ doplňuje Mikula. Obavy sdílí i jeho jednadvacetiletá dcera Jiřina. „Mám strach z té situace. Nevím, co bude zítra. Já miluju Ukrajinu, moc ji miluju. Od Lvova k Doněcku ji miluju, ale žít chci tam, kde je stabilita,“ řekla.
Žytomyr mimo boj s proruskými povstalci
Podobně uvažují i další ze čtyřiceti rodin, kteří společně sestavili dopis se žádostí o pomoc, který česká vláda obdržela v polovině letošního března. Tito volyňští Češi začali usilovat o návrat do země svých předků po anexi Krymu. Jednou z nich byla také Rajsa Stoliarevyčová, která říká, že je Putina třeba zastavit.
Hlavní boje ukrajinské armády s proruskými separatisty se nadále koncentrují na východě Ukrajiny v oblasti Doněcku, rodiny volyňských Čechů se nacházejí v Žytomyru. Ten leží v centrální části Ukrajiny, přes sto kilometrů na západ od Kyjeva. Přesto obyvatelé vnímali ohrožení natolik, aby se obrátili na Českou republiku. Vnučka Rajsy Stoliarevyčové si v dubnu dělala starosti, aby se jednoho dne válečná zóna nerozšířila z Doněcku a Luhanska k Žytomyru. „Budeme mít stejné problémy. Budeme mít mrtvé, bude téct krev, budeme mít v ulicích tanky a zbraně,“ řekla.
Vláda tehdy slovy Lubomíra Zaorálka označila za hlavní důvod žádosti ekonomické a sociální zájmy, nikoli bezpečnostní. Vláda tak zamítla jakýkoli rozsáhlý program přesunu. Zároveň se ale mezi českými obyvateli našla řada těch, kteří sami nabízeli pomoc. Obraceli se na Českou národní radu Ukrajiny, kterou v otázce volyňských Čechů zastupuje Věra Doušová. „Jde jenom o to, že ty rodiny nemohou přijet, nemají trvalý pobyt, nemají vyřízené papíry,“ vysvětlila Doušová hlavní potíž při zprostředkování spolupráce.
Z historie volyňských Čechů
Jen v letech 1868–1874 proto na Volyň přesídlilo patnáct tisíc Čechů a do konce století se jejich počet zvýšil na sedmadvacet tisíc. V oblasti při hranicích s rakouskou Haličí založili dvě stě vesnic a během dvou generací se staly jednou z nejbohatších vrstev. Z Čech totiž přinesli moderní hospodaření rakousko-uherského střihu i v Rusku neprovozovaná řemesla včetně pivovarnictví.
První reemigrace proběhla po druhé světové válce. Jednání se vlekla až do července 1946, kdy Stalina obměkčil teprve osobní dopis od prezidenta Edvarda Beneše. Po osmi tisících vojácích Ludvíka Svobody se tak do vlasti o rok později vrací 33 tisíc volyňských Čechů. Druhá vlna reemigrace volyňských Čechů následovala až po dalších čtyřiačtyřiceti letech. Více podrobností zde.
Dlouhá cesta do Česka
Příkladem zatím úspěšného přestěhování z Ukrajiny do Česka je Dymitrij Bojko, který však začal s vyřizováním potřebných náležitostí rok před anexí Krymu. V době, kdy Rusko poprvé projevilo zájem o území Ukrajiny, mu přišla zpráva o vyřízení žádosti o víza a povolení k pobytu pro sebe i rodinu - manželku, dvě děti a svou matku. Následně využil nabídky podnikatele Martina Klaudyho, který jim na rok bezplatně zapůjčil svůj byt v Praze, dokud se finančně nevzchopí.
V polovině září volyňské Čechy navštívil sám Lubomír Zaorálek. Jeho dojem ze situace se od března příliš nezměnil. „Jsou to naši krajané, kteří chtějí žít na Ukrajině, a z toho, co by po nás chtěli, zaznívá především, abychom jim pomohli se tady sdružovat a pomohli pěstovat českou kulturu.“ Při setkání s tamními obyvateli nezaznamenal ministr žádný masový zájem o odchod do Česka. Věra Doušová z České národní rady Ukrajiny se domnívá, že je to tím, že se ke slovu nedostali ti, kteří tuto tužbu mají. Ti se navíc už teď obávají, že se od naší vlády nedočkají podpory a ruská média jejich slova překroutí.
Pro situaci na Ukrajině i pro volyňské Čechy zůstává příznačná nejistota. „Nevíme, co bude zítra. Opravdu, nevíme,“ vyjádřila pocity krajanů Jiřina Mikulová. „Stojíme uprostřed požáru. Když se sejdou dva ohně, nebudeme na tom dobře, budeme utíkat, ale já nevím kudy,“ doplnil její otec Serhej. Poslední dobrou zprávou pro ně je, že na popud prezidenta Zemana připraví ministerstva zahraničí a vnitra pro vládu návrh repatriace.
