Londýn – Poruchy příjmu potravy patří mezi komplikovaná psychická onemocnění. Trpí jimi už i osmiletá děvčata, stejně jako čtyřicetileté ženy, a nevyhýbají se ani mužům. Léčení je zdlouhavé a náročné a často jde o život. Britští vědci ale tvrdí, že stačí stimulovat přesně určené body v mozku a pacientům se údajně rychle uleví.
Metoda se nazývá rTMS, neboli opakovaná transkraniální magnetická stimulace. Jde o vysokofrekvenční magnetické pole, které prochází skrze lebku do mozku. Cílem procedury je zasáhnout část mozkové kůry, která zodpovídá za nutkavé touhy přejídat se nebo naopak nejíst. Skupina vědců zkoumá, zda by právě tento druh stimulace mohl jednoho dne léčit pacienty s poruchami příjmu potravy, jako jsou třeba mentální anorexie nebo bulimie. „Víme, že lidé s poruchami příjmu potravy mají určité oblasti v mozku méně aktivní. A tyto oblasti se jim snažíme stimulovat,“ vysvětluje psychiatr Frederique Van den Eynde.
Vědci se zatím snaží mírnit přehnaný optimismus ohledně nové metody stimulace mozkové kůry, i když zatím vykazuje zajímavou míru úspěšnosti. „Zjistili jsme, že jediné sezení transkraniální magnetické stimulace může u pacientů s bulimií snížit tendence k záchvatům přejídání. U pacientů s anorexií se výrazně snížila úroveň úzkosti ve chvíli, kdy se setkali s jídlem,“ říká Van den Eynde.
Stimulace částí mozku se už používá v léčbě deprese. Anorektičky a bulimičky procházejí spíš dlouhodobou psychiatrickou a psychoterapeutickou léčbou. Jako Katharine, která dlouhodobě hladověla. Začalo to nenápadně. Na rodinné dovolené chytila infekci a nemohla jíst. Pocit hladu a hubnutí byl ale nebezpečně podmanivý. „Věděla jsem, že svým způsobem si tělo ničím, ale ta představa se mi vlastně líbila. Pořád mi bylo na omdlení a každé ráno, když jsem vstávala, se mi zamotala hlava. Taky mi byla neustále zima a třásla jsem se. Všelijak divně mi bilo srdce. Měla jsem pořád příšerný hlad, ale svým způsobem mě právě toto naplňovalo a uspokojovalo. Aspoň v něčem jsem byla dobrá, v rozvíjení svojí poruchy příjmu potravy,“ vzpomíná na začátky nemoci Katharine.
Katharine se dařilo hubnutí skrývat dlouho, jenže pak začala mít vážné potíže se srdcem a přímo ze školy ji odvezli do nemocnice. Až po několika měsících se mohla vrátit do normálního života. Napřed se musela znovu naučit jíst a zvládat situace, ve kterých se setkávala s jídlem. Pak přišla antidepresiva a psychoterapie.
Podobný příběh prožijí dvě procenta ženské populace. Bohužel, ne všechny pacientky se dožijí happyendu, k smrti se vyhladoví 20 procent anorektiček.
