Washington - Nefunkční americký satelit UARS padá k Zemi pomaleji, než se původně čekalo. Jeho vstup do atmosféry lze očekávat až v pátek pozdě večer nebo v sobotu po půlnoci východoamerického času, tedy až v sobotu ráno nebo dopoledne SELČ. Oznámil to na svých webových stránkách americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA).
Vědci sledují dráhu satelitu mířícího na Zemi
Sluneční činnost už nepředstavuje hlavní faktor v rychlosti klesání družice, píše NASA. Orientace či konfigurace satelitu se zřejmě změnila, a to zpomaluje jeho sestup. Pravděpodobnost, že by nějaké trosky šestitunové družice pro výzkum horních vrstev atmosféry (Upper Atmosphere Research Satellite - UARS) mohly dopadnout na území Spojených států, je nízká, ale zcela ji nelze vyloučit právě proto, že rychlost svého sestupu zpomaluje.
Je ještě příliš brzy na to, aby se přesněji předpověděl čas a místo vstupu satelitu do atmosféry. Přesnější předpověď bude možné vydat během příštích 12 až 18 hodin, dodala NASA. Dnes v podvečer SELČ obíhala družice Zemi ve vzdálenosti od 160 do 170 kilometrů nad povrchem. Do hustších vrstev atmosféry se začne nořit ve výšce kolem 80 kilometrů.
„Oběžná doba trvá 90 minut a při této rychlosti je místo dopadu případných neshořelých trosek opravdu těžko propočítatelné, na Zemi může představovat oblast dlouhou několik tisíc kilometrů,“ řekl BBC odborník NASA Mark Matney. Podle dřívějších informací budou nejpřesnější údaje o místu a času pádu družice k dispozici asi dvě hodiny před jejím zánikem.
Nebezpečí ohrožení lidských životů je mizivé
Podle NASA, ale i podle ruských kosmických expertů je nebezpečí ohrožení lidských životů mizivé. Úlomky s největší pravděpodobností dopadnou do moře nebo do neobydlené oblasti. Od 50. let, kdy se na oběžnou dráhu dostaly první umělé objekty, zatím nedošlo k žádnému případu, kdy by při pádu na Zemi zranily člověka.
Opoždění zániku družice ale zřejmě Evropanům ztíží možnost sledovat „velkolepé divadlo“, jak NASA zánik satelitu roztavením v atmosféře nazvala, pokud by družice padala nad Evropou. Za dne bude záře rozžhaveného aparátu na nebi méně viditelná, i když někteří odborníci míní, že padající satelit by mohl za určitých okolností zářit na nebi jako meteorit a být proto viditelný i ve dne. Dráha padajícího satelitu by měla směřovat od severozápadu na jihovýchod.
Družici vynesl na oběžnou dráhu raketoplán Discovery v roce 1991. Z právního hlediska jde o majetek Spojených států, což se vztahuje i na případné trosky dopadlé na Zemi. Washington hodlá požadovat jejich vrácení. Jasný vlastnický vztah ale také usnadňuje případné reklamace škod, které by úlomky družice způsobily na Zemi: hradily by je USA, poznamenává server BBC.
Vědci bedlivě sledují dráhu letícího nefunkčního satelitu (zdroj: ČT24)
Co padá z nebe?
Pokuta a zabitá kráva
V červenci roku 1979 se bez jakékoli kontroly do Indického oceánu zřítila americká orbitální stanice Skylab vážící 78 tun. Stovky kilogramů trosek dopadly také do vzdálených oblastí západní Austrálie. Město Esperance dokonce udělilo Spojeným státům pokutu ve výši 400 dolarů za „odhazování vesmírného odpadu“ na své území. Pokutu ale Washington nikdy nezaplatil, částku uhradila za americký Národní úřad pro letectví a vesmír (NASA) až v roce 2009 americká rozhlasová stanice Highway Radio, která peníze vybrala mezi svými posluchači. Další zajímavostí je, že jeden ze zbytků stanice zabil krávu, jejíž majitel potom úlomek prodal za 30 tisíc dolarů.
Zapálená skládka
Zbytky sovětského kosmického komplexu Saljut 7 dopadly v únoru roku 1991 na území Argentiny a Chile. Nedaleko chilského města Puerto Montt například spadla kovová trubka o délce 3,2 metru vážící čtyři kilogramy, součástka o váze osmi kilogramů se zase našla na poli přibližně 130 kilometrů od argentinského města Rosário. Ve městě Puerto Madryn v jižní Argentině trosky zapálily místní skládku.
Konec Miru byl pojištěný
V březnu 2001 svou patnáctiletou misi ukončila ruská orbitální stanice Mir, jejíž velká část shořela v atmosféře. Část trosek skončila v Tichém oceánu a nezpůsobila žádné škody. V určeném prostoru, který některé státy využívají k likvidaci vesmírných objektů, nevedou žádné letecké ani lodní trasy. Pro případ, že by se Mir vychýlil z naplánované dráhy a způsobil neočekávané ztráty, si Rusko sjednalo pojištění na 200 milionů dolarů. Zánik vesmírného kolosu sledovalo na tichomořském souostroví Fidži mnoho novinářů, vědců a turistů. Skupina několika desítek vědců, ruských kosmonautů a vesmírných nadšenců dokonce sledovala závěrečné okamžiky Miru ze dvou letadel ve vzdálenosti asi 100 kilometrů od místa dopadu.
Trosky Columbie dopadly na hřbitov
Několik minut před přistáním v únoru v roce 2003 se rozpadl raketoplán Columbia, jehož kusy se rozprášily z výšky více než 60 kilometrů na oblast pokrývající tisíce čtverečních kilometrů států Texas a Louisiana. Některé trosky byly malé, do průměru kolem deseti centimetrů, jiné větší a největší dosahovaly přes dva metry. Nejvíce částí dopadlo na oblast univerzitního městečka Nacogdoches, kde se například asi metrová součástka zabořila do místního hřbitova. Mezi troskami byly nalezeny i ostatky astronautů. Na vině katastrofy byl úlomek izolační pěny z hlavní nádrže, který poškodil tepelný štít. Nikdo ze sedmi členů posádky, mezi nimiž byl i první izraelský astronaut Ilan Ramon, nepřežil.