New York – Třiasedmdesát let odpočíval slavný parník Titanic na dně severního Atlantiku, než jeho vrak našel v roce 1985 Robert Ballard s francouzskými kolegy: díky mimořádně citlivým sonarům - víc než tři kilometry pod hladinou a 640 kilometrů od břehů New Foundlandu. Rok poté trosky natočili podvodním robotem JJ, který byl připojený na člověkem pilotovanou ponorku Alvin. Technologická revoluce pak odstartovala nové závody podmořského bádání. Výzkum nyní vede oceánografický ústav ve Woods Hole v Massachusetts. Nejnovějším výkřikem jeho techniky je autonomní ponorka Nereus.
Titanic - nejen filmová látka, ale i výzva pro vědce
Nereus za sebou při sestupu na mořské dno táhne velmi jemné vlákno. „Odvíjí takřka pavoučí předení, skleněné pavoučí vlákno - celou dobu, co se pohybuje v oceánu. A toto optické vlákno je to, co nám umožňuje komunikovat s robotem, řídit ho a dostávat od něj informace zpět na hladinu,“ vysvětluje Andy Bowen, ředitel Národní laboratoře hloubkových ponorů v Oceánografickém ústavu Woods Hole. Takže žádných pár metrů měděných drátů jako v minulosti. Moderní mechanismus je vybaven kamerami, světly, mechanickou paží a košem na sběr věcí hodných bližšího průzkumu.
Ponorka Nereus
„V dobách odhalování Titaniku jsme seděli celí zpocení u řídící páky a drželi pozici proti mořským proudům, snažili se zachovávat kurs a hloubku na konstantních hodnotách. Dnes mají roboti vlastní řídicí systém, v zásadě jenom zmáčknete knoflík. Je to jako autopilot u letadla,“ popisuje Bowen. Třítunové plavidlo pohánějí baterie, které vydrží dvacet hodin. Nereus řídí počítačový program podobný těm, které používá americká armáda k ovládání bezpilotních průzkumných letounů.
Robert Ballard
Nové ponorky chválí jako levnější a výkonnější také objevitel Titaniku a válečné lodi Bismarck Robert Ballard. „Dnes už ani nemusím být na lodi. Mám svoje telekomunikační centrum na fakultě oceánografie na Rhode Islandu. A mám svoje řídící centrum, vejdu do něj a myslím si, že jsem na lodi. Takže fyzicky nemusím nikam jezdit. Samozřejmě jezdím, protože mě to baví, ale není to nutnost,“ říká. „U nových robotických technologií můžete robota spustit dolů a nechat ho tam. To bylo klíčem k úspěchu. Měli jsme roboty, které jsme dole mohli nechat, dokud jsme si je nepotřebovali vyzvednout. Taky máme kamery pro práci při slabém osvětlení, které jsou ve tmě daleko šikovnější.“
Sto let po svém potopení tak je Titanic nejen látkou k filmovým zpracováním a poutavou legendou - i když je už dobře probádaný, dál zůstává velkou inspirací pro vědecký svět.
Výročí potopení Titaniku (zdroj: ČT24)
Dopis kapelníka z Titaniku se prodal za 155 000 dolarů
Více než 600 000 dolarů (11 milionů korun) vynesla v pátek aukce 180 předmětů spojených s Titanikem. Nejúspěšnějším artiklem se stal dopis 33letého kapelníka Wallace Hartleyho, který se prodal za 155 000 dolarů. Hartleyho dopis rodičům nabídl do dražby kanadský sběratel, který ho v roce 1981 koupil za necelých 2 500 dolarů. Nyní dopis vydražila americká investiční skupina, která si přála zůstat v utajení.
Kromě dopisu se v dražbě v americkém státě New Hampshire prodaly i další písemnosti od lidí, kteří se při potopení Titaniku zachránili. V nabídce byl také úlomek z hlavního schodiště lodi, jehož cena se nakonec vyšplhala na 15 800 dolarů.
Hartley, který vedl osmičlennou palubní kapelu, svůj dopis odeslal 11. dubna 1912 při zastávce Titaniku v irském Queenstownu - jen čtyři dny před tragédií. Rodičům v textu vylíčil svou spokojenost s prací na lodi a slíbil jim, že je hned po návratu z Ameriky navštíví. „Máme příjemnou kapelu a chlapci jsou milí,“ psal Hartley o hudebnících, kteří později hráli pro uklidnění pasažérů lodi, jež se po srážce s ledovcem začínala potápět. „Je to dobrá loď a měli bychom tu vydělat spoustu peněz.“