Žily na Ruskem okupovaném území a čekaly, že tak budou žít navždy. I proto některé ukrajinské ženy poslaly dobrovolně své děti na okupovaný Krym, například do ozdravných nebo sportovních táborů. Část ukrajinské veřejnosti je však nyní považuje za kolaboranty. O jejich osudech hovořila ve Studiu ČT24 novinářka Deníku N Petra Procházková.
„Ne že by se z toho radovaly (že žijí na okupovaném území, pozn. red.). Ale přijaly to jako fakt. Jejich hlavní motivací bylo přežít celou situaci ve zdraví,“ vysvětluje situaci žen novinářka. Zvláště v okupovaném Chersonu bylo nebezpečí všudypřítomné.
Často to byly ženy ze sociálně slabších rodin, mnohdy samoživitelky, které měly problém s uživením svých dětí. Navíc měly i představu, že se jejich potomci mohou podívat na Krymu k moři, kde ony samy nikdy nebyly.
Ženy přitom čekaly, že se jim děti za dva či tři týdny vrátí. „Nebylo to tak, že by čekaly, že už je nikdy neuvidí, nebo že tam zůstanou,“ zdůrazňuje novinářka. Nyní je však velmi obtížně dostat děti zpět. Zvláště, když se některá území Chersonské oblasti či jiných regionů vrátila zpět pod vládu Ukrajiny.
Novinářka dodala, že ukrajinské děti na Krymu fyzicky nestrádají. Spíše trpí steskem po rodičích.
Pro ukrajinské ženy není snadné dostat potomky z Ruska zpět. Návraty organizuje ukrajinský stát či různé humanitární organizace. Někteří rodiče se však bojí na ně obrátit a říct, že tam své děti dobrovolně poslali. Je to i proto, že část ukrajinské veřejnosti je považuje za kolaboranty, vysvětluje Procházková.
Tlak okolí
Nelehkou situaci však zažívají rovněž ženy, jejichž děti se vrátily. Skrz prsty se na ně dívají sousedé. Negativní roli hrají i sociální sítě, kde se objevují názory, aby jim byly děti odebrány, protože se o ně špatně starají, nebo je „nevlastenecky vychovávají.“ Některé ženy se proto nechtějí vrátit s dětmi do oblastí, kde původně žily a které jsou nyní už osvobozeny.
Procházková však zdůraznila, že něco takového jako odebrání dětí nikdo neplánuje a stát i humanitární organizace se k matkám chovají dobře.
