Bratislava – Jen okrajově se ve slovenských učebnicích dějepisu objevuje domácí hrdina Jozef Gabčík, o němž se učí i studenti vojenských akademií ve West Pointu či ve francouzském Saint Cyru. Angličané si přitom tohoto téměř bezvýznamného vojáka bez hodnosti vybrali, aby velel operaci, jejímž výsledkem byla v květnu 1942 likvidace jednoho z nejvýznamnějších představitelů třetí říše Reinharda Heydricha, píše slovenský deník Sme.
Po svém hrdinovi nazvali Slováci obec Gabčíkovo a postavili mu několik soch a bust, ale každý režim se mu raději vyhýbal a věnoval mu pouze nezbytně nutnou pozornost. „Byl to nepochybně hrdina, ale měl smůlu. Každý režim na něm našel něco, proč nedokázal docenit jeho význam,“ říká majorka žilinského 5. pluku zvláštního určení Světlana Tomanová, která o Gabčíkovi píše knihu.
„Po válce by ho jistě pár let oslavovali a pak by skončil jako většina účastníků západního odboje. V lepším případě by ho vyhodili z armády a skončil by v chudobě. Já osobně si myslím, že by ho čekalo vězení,“ říká historik Muzea Slovenského národního povstání Marek Syrný.
Historici se shodují, že Gabčík byl odvážný, vlastenec, elitní střelec a měl zkušenosti z Francie. „Výsadkáři byly svým způsobem vždy infant terrible a on do toho tak trošku zapadal. Výber Jozefa Gabčíka na vykonání akce Anthropoid byl velmi dobrý,“ tvrdí Tomanová. Před odletem parašutista ještě stihl napsat poslední vůli. Žádal, aby se postarali o jeho rodinu a aby o jeho smrti informovali anglickou rodinu, u níž bydlel.
Gabčíkův rodný dům s obyčejnou pamětní deskou stojí ve vesnici Poluvsie pár kilometrů od Žiliny. V rodině se o hrdinovi československého válečného odboje téměř nemluvilo. Jeho osmatřicetiletá praneteř Katarína Tomčíková přiznává, že detaily o prastrýci a jeho slavné akci se dozvěděla teprve před několika lety. „Když jsem byla dítě, slyšela jsem, že prastrýc udělal nějaký atentát, ale spíš jsem věděla, kdo byli Hitler a Heydrich,“ říká.
Na pietní vzpomínku do Prahy se poprvé dostala asi před pěti lety s vojenskými veterány. Téměř vše se dozvěděla z knih a později z osobních rozhovorů s historiky. Rodný dům v Poluvsie chodí podle praneteře z drtivé většiny navštěvovat hlavně Češi. „Vědí víc, více než my se tomu věnují, mají k tomu vřelejší vztah než naši,“ dodává smutně paní Tomíčková. Rodině po Gabčíkovi zůstal jen válečný kříž in memoriam.
Jednoduché to neměl ani sochař Štefan Pelikán - autor první sochy Jozefa Gabčíka. O slovenském hrdinovi se dověděl asi tři roky po válce z vyprávění spolužáků z Poluvsie, ve škole se o něm neučili. Na Gabčíka si pak vzpomněl o pár let později, když jako šestnáctiletý studoval na Akademii výtvarných umění v Praze. „Položil život za nás všechny. Socha už byla téměř hotová, když mě upozornili, abych ji nedělal. Vždyť víte, jaká byla 50. léta,“ vzpomíná dnes 77letý Pelikán.
Někteří pedagogové ho upozornili, aby přestal sochu dělat, protože to není žádoucí. „Prý proč dělám sochu vraha, západního agenta? Říkali, že to byl protisocialistické živel. Pamatuji si, že jen profesor Otakar Španěl, Štefánikův přítel, vnímal sochu jako výtvarné dílo,“ dodává Pelikán. Mladý umělec sice sochu nedokončil, ale sháněl dokumenty a fotografie a kreslil dále. První socha z patinované sádry, kterou udělal až o několik desítek let později, skončila v muzeu. Druhá je před Gabčíkovými kasárnami v Žilině.
Gabčík byl nejmladší ze čtyř sourozenců a povahou rebel. Tomčíková říká, že vztahy s otcem neměl nejlepší. I to mohlo ovlivnit jeho odchod do Polska a odtud do Francie a Anglie. Němce podle ní nenáviděl. „Po rozdělení určitě nebyl sympatizantem slovenského státu, ale Československa. Asi ho štvalo, že jsme kolaborovali s Němci,“ říká Tomčíková.
