Banská Bystrica – Slovenské národní povstání představovalo jednu z největších ozbrojených odbojových akcí druhé světové války. Povstání vypuklo 29. srpna 1944 a přestože z vojenského hlediska skončilo porážkou povstalců, mělo nezanedbatelný vliv na poválečný osud země. Díky němu se totiž Bratislava zařadila mezi členy vítězné protinacistické koalice. Nicméně po porážce povstalců nastal brutální teror, bylo vypáleno několik desítek vesnic, lidé byli bez soudu popraveni. A po osvobození nakonec následoval odvoz slovenských občanů do Sovětského svazu.
Slovenský odboj byl zpočátku rozdělený do dvou proudů, což snižovalo jeho efektivitu. První byl organizovaný ilegálně působící komunistickou stranou. Druhý tábor, označovaný jako občanský blok, v sobě sdružoval členy předválečných nekomunistických stran. Neshody, které mezi oběma skupinami odbojářů panovaly, se nakonec podařilo překlenout a vznikl jeden orgán – Slovenská národní rada. Hlavním důvodem povstání jako takového bylo pomoci spojeneckým vojskům a urychlení osovobození Slovenska.
Důstojník rady Ján Golian začal připravovat plán ozbrojeného povstání, které mělo proběhnout v koordinaci s postupem Rudé armády. Přípravu povstání však komplikovala existence autonomních partyzánských skupin, které postupovaly bez součinnosti se SNR. Narůstající počet sabotážních akcí přiměl vládu v půlce srpna 1944 k vyhlášení výjimečného stavu.
Rozbuškou, která uvedla do pohybu události Slovenského národního povstání, se stala akce partyzánů, při níž byli 28. srpna v Martině postříleni členové německé vojenské mise. Ještě týž den předložilo Německo Tisovi návrh na vojenský zásah na slovenském území, s nímž Tiso vyslovil souhlas. „Potom už nebylo možné to udržet,“ řekl v rozhovoru pro ČT24 k průběhu povstání generál Tomáš Sedláček. Partyzáni přišli ze Sovětského svazu v létě 1944. Jejich úkolem bylo vyprovokovat partyzánskou válku.
„Dodnes není jisté, zda došlo k chybám ze strany Sovětského svazu při pomoci povstalcům, nebo zda tam byl nějaký skrytý záměr nechat povstání vykrvácet. Možným důvodem mohla být i skutečnost, že povstání neprobíhalo čistě v režii slovenských komunistů.“
Do bojů se zapojili i fimaři
Devětadvacátého srpna začaly do země proudit německé jednotky. V reakci na to byl prostřednictvím rozhlasového vysílače v Banské Bystrici vydán signál k zahájení povstání. V té době natáčel v Banské Bystrici štáb režiséra Pavla Bielika folklorní film „Hanka sa vydáva“. Filmaři se k povstání připojili a natočili tak unikátní dokumentární záběry z prvních dnů. Snímek pak schovali na hřbitově v Ponikách, bohužel se dochoval značně porušený.
Oproti původním plánům vypuklo povstání předčasně, což se fatálně promítlo do jeho průběhu. Německým jednotkám se rychle podařilo odzbrojit dvě slovenské divize na východě země a následně omezit operační prostor povstalecké armády na izolované území na středním Slovensku. V průběhu září a října svedli odbojáři s německými jednotkami řadu těžkých bojů. Bez účinné vnější pomoci však byl jejich odpor odsouzen k nezdaru.
Centrum odboje, Banská Bystrica, padlo 27. října a jen několik dní poté byli zajati klíčoví povstalečtí velitelé Ján Golian a Rudolf Viest. Zbytky povstaleckého vojska se na prahu počínající zimy musely stáhnout do hor a přejít na partyzánský způsob boje, v němž pokračovaly až do osvobození Slovenska Rudou armádou a příslušníky 1. československého armádního sboru. „Slovenské národní povstání bylo dobře vymyšleno, ale skončilo špatně,“ zakončil Sedláček. Během akce zemřelo asi 1720 československých vojáků.
