Peking – Před šestadvaceti lety čínské bezpečnostní síly krvavě potlačily demokratizační demonstraci na náměstí Nebeského klidu v centru metropole. Po více než čtvrt století zůstává masakr na Tchien-an-men u čínských politiků tabu, zejména mladá konzumní generace potom o smrti 1300 lidí z generace svých rodičů častokrát nemá sebemenší tušení.
Dramatickým událostem předcházelo období pragmatických reforem, inspirovaných tehdy vrchním velitelem ozbrojených sil a náměstkem předsedy vlády Teng Siao-pchingem, který se po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976 stal prvním mužem Číny. Jeho „program čtyř modernizací“ v průmyslu, zemědělství, vědě a technice a ve vojenství odsunul ideologii do pozadí.
Rozvoj ekonomiky ale přinesl problémy, např. hyperinflaci. To vyvolalo nebývalou vlnu kritiky, která mířila i do nejvyšších míst, obviňovaných z korupce a nepotismu (protekčního dosazování příbuzných či úzkých přátel do vlivných funkcí). Ozvali se intelektuálové, poukazující na malou míru svobody v umělecké a politické sféře. Koncem 80. let došla stará garda v čínském státním, stranickém i armádním vedení k přesvědčení, že liberalizace už přesáhla únosné meze a že je třeba za každou cenu zabránit dalším změnám.
Falešné naděje přijely s Gorbačovem
Na počátku nejvíce vyhroceného období byla smrt reformně orientovaného bývalého předsedy ÚV KS Číny Chu Jao-panga. Dva dny po smrti Chu Jao-panga, 17. dubna 1989, dorazily první stovky studentů na pekingskou třídu Tchien-an-men (v překladu náměstí Brány nebeského klidu), aby uctili jeho smrt. Diskuse mezi shromážděnými studenty, akademiky a intelektuály postupně vyústily v požadavky na zavedení demokratických svobod, svobody projevu a tisku.
Protesty vyvrcholily v polovině května, kdy do Číny na čtyři dny přijel „perestrojkový“ generální tajemník ÚV KSSS Michail Gorbačov, s jehož podporou studenti počítali. Ještě před začátkem jeho návštěvy tak část studentů zahájila na podporu svých požadavků hladovku, 17. května se pak na Tchien-an-men sešlo více než dva miliony Číňanů. Větší problém než dvoumilionová demonstrace v Pekingu ale pro vedení strany byla skutečnost, že díky v té době nestranně informujícím médiím se požadavky protestujících dostávaly i do dalších koutů země.
Armáda dostala 2. června příkaz náměstí vyčistit za jakoukoliv cenu. 3. června ve 22 hodin zahájila střelbu do davu lidí, kteří se pokoušeli zablokovat tankům vjezd na náměstí. Celá vojenská akce trvala tři hodiny, poté se vojáci stáhli a čekali na rozkazy. Čtveřice studentských vůdců, která měla za sebou 32 hodin bez jídla, pak s vojáky vyjednala, že studenti mohou opustit náměstí. 4. června v pět hodin ráno bylo po šesti týdnech náměstí Tchien-an-men vyklizeno.
Čínské ticho
Západ reagoval tím, že na Čínu uvalil zbrojní embargo; její hospodářský růst ale v následujících dvou dekádách vedl státníky k tomu, vztahy s Pekingem normalizovat. Hlavním používaným argumentem je tvrzení, že zapojením země do světového trhu časem dojde i na politické reformy.
Jak ovšem informovala zpravodajka České televize Barbora Šámalová, v současné Číně je šestadvacet let starý masakr nadále tabu a připomíná se pouze v Hongkongu. Mladá konzumní generace se po událostech z června 1989 nepídí a administrativa se s přibližujícím se výročím snaží zabránit jakýmkoliv připomínkám; zatýká politické aktivisty nebo je odveze mimo město na tzv. státní dovolenou pod dohledem tajné policie. Totéž se týká rodin obětí, které jsou několik týdnů před výročím v domácím vězení pod neustálým dohledem. Sdružují se ve skupině tchien-an-menské matky a každý rok se marně pokoušejí uctít památku svých synů.
