Vídeň - Pod názvem 3096 dní vychází autobiografie Rakušanky Nataschy Kampuschové. Osm let ji věznil duševně narušený muž poté, co ji unesl jako desetiletou dívku na cestě do školy. Kampuschová poprvé od svého útěku před čtyřmi lety podrobně popisuje únos i život v zajetí. Vysvětluje třeba to, jak přes pravidelné bití, ponižování a otroctví viděla ve svém únosci ochránce. I když se předem očekával nebývalý zájem a nápor čtenářů, velké množství výtisků se zatím neprodalo.
Rakouská knihkupectví uvádějí na pulty dlouho očekávanou knihu, kterou napsala Natascha Kampuschová. V roce 1998 ji unesl duševně narušený Wolfgang Priklopil a přes osm let ji držel v upraveném sklepě svého domu. Teprve před čtyřmi lety se Kampuschové podařilo utéct. Únosce krátce nato spáchal sebevraždu.
Na knize o svém osudu s názvem 3096 dní Kampuschová nepracovala sama. Spoluautorky jí prý pomáhaly se od zážitků oprostit. Sepsání vzpomínek pro ni bylo osvobozením, i když bolestným.
Kolem Nataschina věznění a útěku panuje řada nejasností. Média spekulovala o jejím blízkém vztahu s únoscem nebo o větším množství pachatelů. A právě teď by kniha měla mnohé otazníky vyvrátit.
Kampuschová se kvůli knize objevila po dlouhé době na veřejnosti. Od zítřka začne s předčítáním úryvků v jedné vídeňské knihovně. Příběh Kampuschové si budou moct lidé přečíst v jedenácti zemích.
Úryvky z knihy Nataschi Kampuschové:
Zpětně se zdá zjevné, že únos plánoval dlouho: Proč by jinak léta budoval podzemní vězení, které se dalo otevřít jen zvenčí a které bylo velké tak akorát, že v něm mohl přežít jeden člověk. Pachatel byl, to jsem zažívala v letech zajetí pořád dokola, paranoidní, ustrašený člověk, přesvědčený o tom, že svět je zlý a lidé ho pronásledují. Stejně dobře ale může být to, že sklep stavěl jako bunkr v přípravě na atomový útok či třetí světovou válku.
Jeho sklon jednat se mnou jako s malým dítětem měl i špatné stránky. Loupal mi každý pomeranč a dával mi ho kousek po kousku do úst, jako bych neuměla jíst sama. Když jsem jednou chtěla žvýkačku, odmítl - ze strachu, že bych se jí mohla udusit. Večer mě nutil otevřít pusu a čistil mi zuby jako nějaké tříleté, která ještě neumí držet svůj kartáček. Po několika dnech hrubě popadl mou ruku, pevně ji držel a stříhal mi nehty.
Viděl se v každé verzi jako pán domu, mě rezervoval různé role. Někdy hospodyně a otrokyně, která z něj sňala všechny práce od stavby domu po vaření a uklízení. Někdy partnerka, o kterou se mohl opřít, někdy náhrada matky, odpadkový koš pro jeho duševní rozpoložení, pytel s pískem, do kterého chtěl vybít svůj hněv ze své bezmocnosti v realitě.
V domě jsem musela vždycky pracovat polonahá a v zahradě jsem nesměla v zásadě nosit žádné spodní prádlo. Byla to jedna z jeho metod, jak mě udržovat malou.
Ležela jsem strnule v pachatelově posteli. Zamkl za sebou dveře a dal klíč na skříň, která byla tak vysoká, že tam sám dosáhl na špičkách. Pro mě tak byl nedosažitelný. Potom si lehl ke mně a připoutal mě na zápěstích plastovými páskami na svázání kabelů k sobě.
Pachatel byl v mnoha ohledech bestie a hrozivější, než kdo dokáže vůbec vylíčit… samozřejmě mě vystavil i malým sexuálním útokům, staly se součástí každodenního utlačování jako šťouchance do zad, údery pěstí, kopání do holeně. A přece když mě za nocí, které jsem musela strávit nahoře (v domě), k sobě připoutával, nešlo o sex. Ten muž, který mě bil, zavřel do sklepa a nechal hladovět, se chtěl mazlit.
Bylo to jako ďábelský kruh a čím víc se cítil svými vlastními myšlenkami tlačený do kouta, o to agresivněji se obracel proti mně. Jako už dřív přitom sázel na mix fyzického a psychického násilí.
Ve čtrnácti jsem se několikrát neúspěšně pokusila uškrtit pomocí kusů oblečení. V patnácti jsem si chtěla podřezat žíly. Rozdrásala jsem si kůži velkou šicí jehlou a tak dlouho dál vrtala, až jsem to nemohla vydržet. Moje ruka mě skoro k nevydržení pálila, ale současně to zmírnilo vnitřní bolest.
Odpálila jsem bombu. Doutnák hořel a neexistovala žádná možnost ho uhasit. Zvolila jsem život. Pachateli zbyla jen smrt.
