Praha - Fotíme stále více fotografií, ukládáme čím dál více hudby a videa. Množství počítačových dat tak v poslední době ohromným tempem narůstá a stejně tak se zvětšují kapacity datových úložišť. V minulosti ale měla taková úložiště kapacitu nesrovnatelně menší. Mezi prvními z nich byly děrné pásky nebo štítky. Jejich prvotní účel byl ale tehdy úplně jiný. „Děrné štítky vznikly původně u tkalcovských stavů. První počítače tedy měly pásky nebo štítky. A původně měli jenom feritové paměti, tedy paměti operační,“ říká Jan Sokol, proděkan Fakulty humanitních studií v Praze.
U prvních počítačů ještě nebylo možné data ukládat. Ani následující úložiště, takzvané bubny, takovou paměť neposkytovaly. Archivování dat poskytly až magnetické pásky, které sloužily jako archiv. Měly velkou kapacitu, byly dost pomalé a nedalo se na nich hledat.
Potom už přišly na scénu první pevné disky. Oproti těm dnešním byly daleko větší a jejich kapacita i rychlost byla velice malá. Tehdy to ale znamenalo ohromný posun vpřed. Děkan Sokol si na to pamatuje: „Harddisky přišly počátkem šedesátých let a měly kapacitu několika megabytů. První harddisk, se kterým jsem pracoval, měl sedm a čtvrt megabytu, měl takový výměnný disky, to bylo deset ploch, taková krabice plastiková.“
„Harddisk umožnil okamžitý přístup na konkrétní data, což byla v tu chvíli jeho největší přednost. Kapacity byly poměrně malé, byly to maximálně desítky megabytů, později stovky. A s tím se počítalo, že je to spousta dat,“ informuje redaktor webu Technet.cz Václav Nývlt.
Disketa byla věc velmi šikovná
Kapacity se brzy začaly mnohonásobně zvětšovat a velikost takových zařízení byla naopak stále menší. V devadesátých letech kapacita šla rychle nahoru, velké disky došly až do 1,5GB. Pak ale začaly převažovat maličké disky, které se dělaly k PC.
Pevné disky ale tehdy nebyla jediná média, na která se dala data ukládat. „My jsme ještě zažili diskety, které začaly koncem osmdesátých let, ibmský. Byly dost veliké a měly asi 50kB. Pak byly malé diskety, které skončily na 1,5MB. A to byla velmi šikovná věc, protože se vešla do kapsy,“ vypráví Sokol.
Diskety poté nahradily disky CD a DVD nebo v současnosti disky Blue-ray a zároveň také flashkarty a flashdisky. Všechna přenosná úložiště už mají daleko větší kapacity než pevné disky v prvních domácích počítačích. Kapacita disků, které ale v počítačích používáme dnes, je ovšem ještě mnohonásobně větší. „Aktuálně jsou v prodeji pevné disky s kapacitou dva terabyty s cenou zhruba 5 tisíc korun. Poměr kapacita versus cena je v tuto chvíli úžasný,“ upozorňuje redaktor Nývlt.
Nic se netočí, nic se nemůže ulomit
Pro srovnání, první disky pro domácí počítače s kapacitou do 150MB stály v řádu desetitisíců a to tehdy mohl dovolit málokdo. Technika jde ale ještě dál a nejvíc v kurzu jsou nyní Solid-State disky a odborníci tvrdí, že právě v nich je budoucnost datových úložišť.
„To je disk, který už nemá žádné mechanické části, nic se v něm netočí a nic se v něm nemůže ulomit. Jedná se o elektronickou paměť, podobně jako je v paměťových kartách, akorát že dosahuje poměrně velkých kapacit a vysokých rychlostí. Výhodou je samozřejmě odolnost, když disk upadne, tak se mu nic nestane, pokud to není pád z extrémní výšky,“ připomíná Václav Nývlt.
Problém vyřeší vzdálený server
Ani u jednoho ze současných disků nebo jiných pamětí se ale nemůžeme zcela vyvarovat ztrátě dat. Disk může shořet, DVD se může poškrábat nebo můžete prostě ztratit flashku. Problém může vyřešit vzdálený server, na který si data uložíte. Ten vám navíc zajistí, že všechny datové formáty budou čitelné i v daleké budoucnosti.
