Praha - Kdyby byl v Rusku jednoznačně odsouzen komunismus, byla by to silná rána tomuto režimu v kterékoliv jiné zemi. V rozhovoru pro pořad ČT24 Události, komentáře to uvedl Jaroslav Gorbaněvskij, syn známé sovětské disidentky a obhájkyně lidských práv Natalije Gorbaněvské. Ta jako jedna z osmi statečných přišla v poledne 25. srpna 1968 na moskevské Rudé náměstí protestovat proti okupaci Československa. Za svou účast společně s ostatními demonstranty tvrdě zaplatila. Nikdy ale nepochybovala, o tom, že to stálo za to, vzpomíná Gorbaněvskij.
Pařížský malíř a grafik Gorbaněvskij v Praze dnes nejen otvírá výstavu svých obrazů, ale účastní se zde také řetězové hladovky proti komunistům.
Otázka: Přijel jste symbolicky hladovět. Myslíte si, že lidi budou vědět, proč se ta hladovka koná?
Jaroslav Gorbaněvskij, syn Natalije Gorbaněvské: Já doufám, že to vědět budou. V každém případě se mohou přijít zeptat a my jim to rádi vysvětlíme. Jednak jde o památku obětí komunismu, ale také o to, aby už takové oběti nebyly.
Co by vám podle vás řekla vaše máma k účasti v této hladovce?
Ona by řekla: „Jestli se chceš zúčastnit, tak se zúčastni.“
Jsou takové připomínky komunismu a nebezpečí komunismu dostatečné, nebo by naopak měly být ještě výraznější?
Mně jako Rusovi samozřejmě chybí to, aby byl komunismus především odsouzen v Rusku - v jeho vlasti, dá se říci. I když komunismus není věc národní. Kdyby byl odsouzen v Rusku, a to jednoznačně, myslím, že by to byla silná rána komunismu v kterékoli jiné zemi.
A zcela reálně: zajímá to dnes ještě někoho? Má aspoň někdo snahu o takové odsouzení, anebo je to věc pomalu se ztrácející v dějinách?
Já jsem přijel do Prahy z Francie, žiju ve Francii. A je třeba říci, že ve Francii to opravdu málokoho zajímá. Pro Francouze je komunismus cosi exotického, exotický moment jejich historie, kdy Levá fronta v roce 1936 poskytla Francouzům placenou dovolenou.
A je to v oblasti, kde komunismus vládnul, podobné jako ve Francii, že to lidi přestává postupně zajímat?
Tam je ten vztah u různých lidí různý. Znám to zase podle Ruska. V Rusku je dost lidí, kteří pociťují nostalgii po sovětské minulosti. Nechápu proč. Možná prostě proto, že v minulosti vždycky všechno bylo lepší. Jak říká ruské úsloví: dřív byla i voda mokřejší.
Na jedné straně jsou ti, kdo pamatují, co to byl komunismus, a pracují na tom, aby paměť zůstala živá. Existuje společnost Memorial, která udržuje památku obětí jak Stalinova, tak i pozdějších období. Na druhé straně se zdálo v posledních letech, že mladým je to úplně jedno - hlavně aby se dostali do byznysu, aby se takříkajíc ocitli v proudu. Návštěvy mé matky, která tam v posledních letech před svou smrtí jezdila, ale ukázaly, že ta nejnovější mládež najednou začala na setkání s ní chodit. Byli to ti úplně nejmladší lidé, kteří projevili zájem o minulost, o niž se zdánlivě už nikdo nezajímal. Takže vše je otevřené. Kdo chce něco udělat, může to udělat.
Když si připomínáme srpnové události roku 1968 jak v Československu, tak také ten protest vaší matky: Co ona vám vlastně všechno řekla o tom 25. srpnu v Moskvě na Rudém náměstí?
Já o té demonstraci vím prakticky jako všichni ostatní z knihy Poledne, kterou napsala v tom roce svobody, který následoval u ní po té demonstraci. A ta kniha je o té demonstraci a o procesu s jejími kolegy, kteří s ní na tu demonstraci šli. Tam je to všechno popsáno do nejmenších detailů. Každý si to může přečíst. Šli tam prostě proto, že se rozhodli, že jinak nemohou.
A podle toho jste také namaloval ten jeden z vašich obrazů, který se týká právě této demonstrace?
Do matčiny smrti jsem vůbec nikdy nekreslil a nezobrazoval reálné události z minulosti. Dělal jsem rytiny, dělal jsem malby, ale ne na tato témata. Když ale loni v listopadu matka zemřela, najednou po určité době se mi sama od sebe jaksi 'objevila' rytina, která nepředstavuje vlastně tu demonstraci. Ona zobrazuje sen, v němž tu demonstraci vidím. A pak jsem udělal ještě další rytinu, na níž zobrazuji reálné vzpomínky z dětství, kdy jsem byl na setkání s matkou v butyrském vězení. Bylo mi tehdy asi devět. A je to silný negativní zážitek v životě dítěte. Byl jsem samozřejmě poněkud traumatizován. A v tomhle roce jsem tedy udělal rytinu právě na tento námět. Dříve jsem tyto náměty nezobrazoval.
Loňská připomínka srpnových událostí roku 1968 v Moskvě, připomínka protestu osmi lidí, se také úplně s úspěchem nesetkala. Takovéto záležitosti pořád ještě v Rusku vadí?
Ruské úřady v poslední době vůbec jsou zjevně zaměřeny proti svobodě svých občanů. To je zcela zjevné. Když moje matka a další lidé vyšli na Rudé náměstí a rozvinuli tam plakát Za vaši i naši svobodu, všechny je okamžitě sebrali a odtáhli z Rudého náměstí - jenom moji matku ne. Zřejmě dostali pokyn, ať ji nechají být. Ale že nepotřebují svobodu ani vaši ani naši, to se, myslím, stává zcela zjevným.
Pokud jste se o těch srpnových událostech bavil s vaší matkou: trvala celou dobu na tom, že to stálo za to být v srpnu 1968 na Rudém náměstí?
Nikdy o tom nepochybovala. Vůbec ani tu otázku nekladla.
Grafiky věnované „osmi statečným“, kteří v roce 1968 protestovali proti okupaci Československa na Rudém náměstí v Moskvě, jsou součástí Gorbaněvského výstavy Zvěčněná paměť, která symbolicky právě dnes večer začíná v pražské galerii Nadii Rovderové Art in box. Plní se tak jedno z přání, která jeho matka před smrtí vyslovila - aby měl syn v Praze vlastní výstavu.
Čtyři dny po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se na moskevském Rudém náměstí sešla skupinka osmi Sovětů, kteří nesli československou vlaječku a transparenty odsuzující okupaci Československa. Na transparentech byly nápisy Za vaši i naši svobodu, Ať žije svobodné Československo, Hanba okupantům, Svobodu Dubčekovi nebo Ruce pryč od Československa. Během několika minut skupinu surově napadli policisté v civilu. Účastníci byli zatčeni a odsouzeni k několika letům za mřížemi, v pracovních táborech nebo ve vyhnanství, někteří i k nucené psychiatrické léčbě. Tato demonstrace byla tehdy v Sovětském svazu výjimečným projevem odvahy a jména „osmi statečných“ demonstrantů jsou známá dodnes: lingvista Konstantin Babickij, básník Vadim Delone, dělník Vladimir Dremljuga, anglista Viktor Fajnberg, básnířka a překladatelka Natalija Gorbaněvská, fyzik Pavel Litvinov a lingvistka Larisa Bogorazová; na náměstí se k nim pak jako osmá připojila mladičká Taťjana Bajevová. Po propuštění emigrovali Gorbaněvská, Fajnberg a Delone do Francie a Litvinov, Dremljuga a Bajevová do USA. V Rusku zůstali pouze Babická a Bogorazová.
Gorbaněvská za účast na protestní akci pykala v tehdejším Sovětském svazu mimo jiné nuceným pobytem v psychiatrické léčebně. Po emigraci v roce 1975 do Francie byla zbavena sovětského občanství a měla dlouho status uprchlíka. Českou republiku naposledy navštívila loni v říjnu, měsíc na to srdce statečné ženy dotlouklo.
Sovětský režim zavřel Gorbaněvskou do blázince kvůli údajné schizofrenii a Jaroslav tehdy přišel na dva roky o matku. Ve svých malbách se s událostmi ze svého dětství vyrovnává. „Rudé náměstí v roce 1968 není zpracované realisticky. Je to zrcadlo, ve kterém se odráží sen. Sen o demonstraci na Rudém náměstí v osmašedesátém. Nalevo je vidět Kreml, napravo je obchodní dům GUM. V reálu je to obráceně,“ říká Gorbaněvskij, který zpracoval i traumatitující vzpomínku na návštěvu matky vězení.
Léto v Praze věnuje kromě vlastní výstavy také vedení workshopu malby. Na něm učí studenty to, čemu ho vedly babička i jeho matka - jít k pravdivému jádru seba sama a dělat věci co nejlépe.
