Tripolis – Éra dlouhé diktatury plukovníka Muammara Kaddáfího je u konce a začíná éra nová. Od té si Libyjci slibují například fungující státní instituce, ale především větší svobodu. Ta už se projevuje jen velmi málo dní po Kaddáfího smrti, neboť do Libye se vrací vše, co sesazený vůdce nesnášel. Tím je například box, který považoval za příliš násilnický, a také politické umění, z něhož nejviditelnější jsou graffiti.
Když byl slavný boxer Muhammad Ali focen s tehdy nadějným libyjským boxerem Giburaním Zugdáním, nikdo netušil, že se Zugdání a celá jedna libyjská boxerská generace brzy vytratí z povědomí boxerských fanoušků. Zugdání přitom ve své době patřil k nejlepším boxerům nejen v Libyi, což dokazují mnohé novinové výstřižky a dobové fotky.
Nedlouho po Zugdáního účasti na letních olympijských hrách v roce 1976 přišel Kaddáfí se zákazem boxu, protože to byl podle jeho slov jen projev násilí. Kaddáfí zakázal box, protože neměl rád hvězdy, míní ale Zugdání. Ať už ale byl důvod zákazu jakýkoliv, po čtyřech desetiletích se karta obrací, a ačkoliv jsou tehdejší boxeři dnes už v pokročilejším věku, vkládají se velké naděje do mladé generace.
Euforie z vymanění se z chapadel Kaddáfího režimu je cítit na každém kroku. Dokazují to i nespočetné stánky, které prodávají všelijaké předměty inspirované revolucí. Velmi oblíbené jsou pohlednice s karikaturami, kde je Kaddáfí zobrazený v ženském přestrojení nebo například jako krysa. Nakupujeme vlajky a další předměty, abychom rozdávali naději, říká jedna ze zákaznic takového stánku.
O slovo se hlásí také umění
S počátkem post-kaddáfiovské éry vzniká mnoho nových svobodných novin, rozhlasových stanic a televizních kanálů. Nejvýraznější realizací revolučních inspirací je však pouliční umění, jehož centrem se staly ulice libyjské metropole. Zvláštní péči věnují pouliční umělci především freskám se jmény lidí zabitých v místních čtvrtích ještě před začátkem povstání.
Dalším stylem jsou pak graffiti. A zatímco graffiti jsou v Evropě zakázané, v Libyi ilustrují radost z nově nabyté svobody, a navíc podle mnohých ukazují tvořivost mladých Libyjců a jejich talent. „Jsem pyšný. Tahle nová vlna by předtím vůbec nemohla existovat.“ konstatuje s úsměvem na rtech jeden z obyvatel Tripolisu.
Kdo ví ale, jak dlouho tyto kresby a malby vydrží. Teď ale mnoha Libyjcům přinášejí svou barevností potřebný optimismus v době, kdy vzniká nová Libye, kterou čeká spoustu problémů.
