Španělé si připomínají 80. výročí začátku občanské války. Konflikt vynesl skoro na čtyřicet let do čela země diktátora Francisca Franka. O temném období moderních španělských dějin se dlouho otevřeně nemluvilo. Jak dokazují vzpomínky dědiců, tři válečná léta jsou dodnes živou historií, se kterou se země úplně nevyrovnala.
„Slýchával jsem příběhy o tom, jak dědečka za války postřelili a život mu zachránila nějaká medaile… o tom, jak ten druhý prokázal velkou odvahu a zachránil lidi, které chtěli zastřelit na pláži. Ale vůbec jsem netušil, co to znamená.“
Ernesto Pérez Zúñiga se narodil jen pár let před smrtí diktátora. Ve škole se toho o občanské válce moc nedozvěděl. Jeho rodinu přitom zasáhla z obou stran – jeden dědeček byl socialista, ten druhý se v osmnácti letech upsal Frankovi.
Ernestovo svědectví dokazuje tvrdou pravdu. Dokud vládl generál Franco, nebylo možné o občanské válce přemýšlet nezaujatě. Po jeho smrti to bylo podobné – Ernestova generace je tak vlastně první, která se snaží vnímat temnou dobu jinak než černobíle. „Nepřítel mého frankistického dědečka a nepřítel mého socialistického dědečka byl pro mě jeden a ten samý nepřítel. Protože jsem si nedokázal představit, že by mezi nimi mohlo být nějaké nepřátelství. A také tam žádné nebylo,“ zmiňuje španělský spisovatel.
Stín války přitom na Španělsko doléhá dodnes. Levicová madridská starostka se rozhodla přejmenovat ulice nazvané po lidech spojených s Frankem. Složitý problém dokresluje i nedaleké Údolí padlých. Gigantickou stavbu zadal diktátor jakou obří mauzoleum faraonských rozměrů. Na výročí jeho smrti se tady scházeli jeho dnešní příznivci. Celou kontroverzi ukončilo rozhodnutí, že faraonská stavba bude sloužit výhradně pro náboženské účely.
V Údolí padlých je kromě diktátora pohřbeno asi 33 tisíc lidí, včetně republikánských obětí občanské války. Soud přitom nedávno nařídil exhumaci dvou z nich. Jejich děti totiž považují za vrcholnou urážku, že otcovy ostatky jsou pohřbené vedle toho, koho označují za největšího vraha.
Co vlastně k občanské válce vedlo? Po vyhlášení druhé republiky v roce 1931 měly různé vrstvy španělské společnosti odlišné představy o nové podobě země. Jednotlivé vlády (ani levicová, ani pravicová) nedokázaly prosadit reformy, jež by zlepšily tíživou ekonomickou situaci. Zemi zachvátily dělnické stávky a vzpoury anarchistů a separatistů. A když se po vládě pravice dostala v únoru 1936 k moci Lidová fronta, začala její radikální část se „spontánní revolucí“. Prvním terčem se stala církev, dalším velkostatkáři, jimž byla násilně zabírána půda.
Následoval puč armádních důstojníků v Maroku 17. července 1936 a už deset dní nato dorazila povstalcům na pomoc první italská letka od Benita Mussoliniho. Dodávky německých, italských a sovětských zbraní a účast tisícovek interbrigadistů (včetně například britského spisovatele George Orwella) učinily z této války „nejmezinárodnější ze všech občanských válek“, jež předznamenala nový věk válečnictví (mj. masovým nasazením tanků a letectva).
Španělská občanská válka, v níž na straně levicových republikánů bojovalo i na 2000 Čechoslováků, bývá zjednodušeně popisována jako zápas mezi fašismem a komunismem, skutečnost však byla mnohem složitější.
Na obou stranách totiž existovaly různé ideologie, takže i uvnitř jednotlivých táborů docházelo ke krvavým střetům (jako například mezi komunisty, trockisty a anarchisty v Barceloně v květnu 1937, kdy zahynulo téměř 1000 lidí). V táboře povstalců se pak střetávaly různé vize falangistů (stoupenců španělské fašistické strany) a monarchistů, kteří žádali návrat krále Alfonsa XIII. z exilu.
Povstalečtí lídři nakonec dokázali své přívržence sjednotit, což značně přispělo k jejich vítězství. Franco měl jasnější strategii – forma vlády není důležitá, hlavně musí v zemi udržet pořádek. Už během prvních týdnů války proto začal Franco s masovými čistkami, aby zlikvidoval téměř všechnu (i potenciálně) nepřátelskou inteligenci. Jedním z tisíců popravených byl i básník a dramatik Federico García Lorca.
