Berlín - První kancléř Spolkové republiky Německo Konrad Adenauer, hlavní tvůrce německého demokratického státu a jeden z duchovních otců západoevropské integrace, který zemřel 19. dubna 1967 v 91 letech, je považován za jednoho z nejvýznamnějších německých politiků 20. století. V anketě Unsere Besten byl hlasováním televizních diváků zvolen největším Němcem. Mezi jeho největší zásluhy jakožto německého kancléře se počítá dojednání propuštění německých válečných zajatců se Sovětských svazem, znovuvyzbrojení Německa a jeho začlenění do NATO a znovupřipojení Sárska k Německu.
Konrad Adenauer - státník evropského formátu
Po Helmutu Kohlovi byl druhý nejdéle sloužící spolkový kancléř Německa. Po válce pochopil, že nejrychlejší obnova Německa bude v těsné spolupráci s USA, a proto vždy prosazoval proamerický kurz a mezi Němci byl populární výrok: Adenauer, to je největší Američan v Evropě.
Jako kancléř se upnul na svazky se západními spojenci a snažil se od nich získat pro svou zemi co nejvíce samostatnosti a rovnoprávnosti. Orientace na Západ ho vedla i k tomu, že za hlavní město SRN zvolil Bonn. V době vrcholící studené války pokládal neutralitu Německa, po které někteří volali, za neproveditelnou. V kontextu doby se kancléři nejevilo užitečné ani sjednocení obou německých států, protože silné Německo by nebylo po chuti Francii.
V hospodářské oblasti se spojil s profesorem Ludwigem Erhardem. Ideje tohoto odpůrce zestátňování, zastánce ekonomiky volného trhu a svobodného podnikání plně vyhovovaly i kancléřově filozofii. Podařilo se mu od znárodňování odvrátit i prvního předsedu odborů, a to ve prospěch politiky spoluúčasti na práci a kapitálu a ve prospěch politiky vysokých mezd na základě výrobních smluv. Spoluúčast prosadil Adenauer v roce 1951 v koalici se socialisty jako zákon. Už následujícího roku bylo západní Německo tak bohaté, že mohlo reorganizovat sociální zabezpečení způsobem, který splňoval většinu socialistických požadavků. Za éry kancléře Adenauera se mzdy ztrojnásobily.
Doménou kancléře však byla zahraniční politika. Považoval expanzi komunismu do srdce Evropy za přímou hrozbu Západu a jeho hodnotám. Neviděl možnost mírové koexistence s komunistickým světem a pociťoval potřebu čelit vojenské hrozbě z Východu. Totalitní diktatury pokládal za neslučitelné s vládou zákona a komunistickou státní reglementaci za odporující humanistickému křesťanskému učení.
Právě Adenauerovi lze přičíst k dobru smíření dvou bývalých nepřátel - Francie a Německa. Podílel se na něm s druhým fenoménem evropské politiky 20. století, Charlesem de Gaullem, s nímž se osobně úzce spřátelil. Sblížení obou národů ostatně Adenauer prosazoval už po první světové válce.
Konrad Adenauer
se narodil 5. ledna 1876 v Kolíně nad Rýnem. Politicky se angažoval v katolické Straně středu (Zentrum), za níž se v roce 1906 stal členem městské rady. Ve funkci vrchního starosty Kolína nad Rýnem (1917-1933) se zasloužil o hospodářský rozkvět města a založení univerzity. V letech krize se snažil zmírnit tíživé postavení chudých vrstev.
V roce 1926 sice neuspěl ve snaze získat úřad kancléře, ale i tak se zařadil mezi přední politiky výmarské republiky. Nacisté svého nekompromisního odpůrce hned po nástupu k moci z radnice vypudili. Dávali ho sledovat a dvakrát nakrátko uvěznili. Po válce stanul Adenauer znovu v čele města, britská správa ho však sesadila pro údajnou „neschopnost“. Zůstává historickým paradoxem, že politik na prahu sedmdesátky tím dostal prostor pro nečekaný rozlet.
Stál u zrodu Křesťanskodemokratické strany (CDU), která se v západních sektorech Německa začala formovat hned po válce. V roce 1946 se Adenauer stal předsedou CDU v britském okupačním pásmu a v roce 1949 předsedou celoněmeckým. Jako předseda parlamentní rady (1948-1949) sepsal Adenauer ústavu. Vytvořil jednu z nejlepších základních listin v dějinách moderních států, v níž jsou pečlivě vyváženy pravomoci státních institucí. V září 1949 byl Adenauer ve Spolkovém sněmu rozdílem jednoho hlasu zvolen spolkovým kancléřem.
Vešel ve známost jako člověk hluboce zbožný, zásadový, vytrvalý, vyrovnaný, vzdělaný, moudrý, lidsky cítící, společenský a se smyslem pro humor. Dovedl si udělat legraci i ze sebe. Jeho rodinný život byl příkladný. Ze dvou manželství měl sedm dětí. Vyčítala se mu však přílišná autokratičnost. Pozoruhodné je jeho přesvědčení, že Němcům nelze důvěřovat ani jako celku, ani jednotlivě. Měl dojem, že kolektivně se dá Němcům věřit jen v železném rámci absolutního právního řádu, před kterým musí kapitulovat i stát.