Bratislava - Katolický kněz a Hitlerem dosazený prezident Slovenského státu Jozef Tiso se zapsal do dějin slovenské politiky jako značně kontroverzní osobnost, o níž byly popsány stohy papíru a která rozvířila nekonečné vlny emocí. Jedněmi zatracován jako zrádce a kolaborant, zodpovědný za deportace desetitisíců Židů do nacistických táborů smrti, jinými veleben jako zakladatel prvního samostatného slovenského státu, byl ještě ne šedesátiletý Tiso 18. dubna 1946 oběšen jako válečný zločinec po 138denním procesu v Bratislavě poté, co prezident Edvard Beneš zamítl jeho žádost o milost.
Tiso se dostal na politické výsluní 14. března 1939, kdy vyhlásil nezávislost Slovenska a zřídil klerofašistický vazalský stát německé třetí říše. Jako kněz a hlava státu však ztrácel postupně v průběhu druhé světové války sympatie jak papežské kurie, tak mnohých Slováků pro přílišnou ochotu následovat německou politiku: deportace Židů, účast slovenských jednotek ve válce proti SSSR i vyhlášení války USA.
Osudná morální a politická křižovatka čekala na Tisa na jaře roku 1942. Ve vnitropolitické krizi s premiérem Vojtechem Tukou nijak nezabránil postupné násilné deportaci asi 60 000 slovenských Židů do nacistických vyhlazovacích táborů (19 transportů do Osvětimi a 38 do Treblinky). Ani sám Hitler nečekal tak lehké vydání Židů ke „konečnému řešení“ ze země vedené knězem a ve své knize „Monology ve vůdcově hlavním stanu“ to lapidárně komentuje: „Je zajímavé, jak nám ten farář - Tiso - poslal Židy.“
Podle některých Slováků však byla jeho spolupráce s nacistickým Německem motivována spíše přáním zajistit přežití slovenského státu než vázaností na Třetí říši.
A jak se vlastně Tiso dostal k moci?
Jozef Tiso se narodil 13. října 1887 ve Velké Bytči v okrese Žilina v rodině rolníka a řezníka. Po studiích teologie na vídeňském semináři Pazmenau byl v červenci 1910 vysvěcen na římskokatolického kněze a o rok později získal titul doktor teologie.
V roce 1913, pět let před ustavením Československé republiky, se Tiso podílel na založení Hlinkovy slovenské lidové strany (HSLS; do strany vstoupil v roce 1919), ale o politiku se začal zajímat až po vzniku samostatné ČSR. Ve svých 33 letech se stal biskupským tajemníkem v Nitře, od roku 1924 působil jako farář v Bánovcích nad Bebravou a začal se výrazně zapojovat i do veřejného života.
Po svém zvolení do Národního shromáždění v roce 1925 řídil ve dvou vládách (1927-29) resort veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy a od roku 1930 byl i místopředsedou HSLS. Ve svých politických vystoupeních v 30. letech dovedně mísil protičesky vyhrocený slovenský nacionalismus, autonomismus až separatismus s konzervativním katolickým klerikalismem. V roce 1938 HSLS požadovala autonomii a spojila se také se Sudetoněmeckou stranou Konrada Henleina, podporovanou Hitlerem. Sám Tiso stál po mnichovské dohodě na přelomu let 1938-39 pět měsíců v čele autonomní slovenské vlády.
Po vyhlášení slovenské „nezávislosti“, které předcházela Tisova návštěva u Hitlera v Berlíně, byla HSLS v čele s Tisem jedinou legální politickou organizací. Prezidentem slovenské farské republiky byl Tiso od října 1939 do dubna 1945. Po zhroucení svého loutkového státu uprchl do Rakouska a později se skrýval v klášteře v bavorském Altöttingu. Spojenecká vojska jej v červnu 1945 objevila a v říjnu vydala Československu.
