Lublaň - Pro část obyvatel někdejší Jugoslávie představoval Josip Broz Tito hrdinného partyzánského velitele, který osvobodil zemi od okupantů a po válce zajistil v mnohonárodnostní Jugoslávii jednotu i relativní blahobyt. Pro jiné byl především diktátorem, jenž své oponenty posílal do vězení, zatímco sám si plnými doušky užíval moci a luxusu. Rozporuplné reakce budí někdejší jugoslávský prezident Tito i po třech desítkách let, která 4. května uplynou od jeho úmrtí.
Josip Broz Tito zůstává kontroverzní postavou i po své smrti
Pro obyvatele komunistického Československa znamenal výjezd do Socialistické federativní republiky Jugoslávie nejenom jednu z mála možností vykoupat se v teplém moři, ale i příležitost zakusit liberálnější poměry. Titův stát, jenž se po roztržce se Sovětským svazem na konci 40. let vydal k socialismu vlastní cestou, byl o poznání otevřenější, než představoval středoevropský standart. Jugoslávci mohli v omezené míře podnikat či vyjíždět za prací na Západ. Tito, jenž se na veřejnosti rád objevoval v bílé maršálské uniformě s množstvím řádů a vyznamenání, však měl i odvrácenou stránku. Svého výsadního mocenského postavení dosáhl i díky tomu, že zlikvidoval opozici, jejíž představitele nechal uvěznit. Režim sice postupem času své metody mírnil, nicméně politický monopol si „drug Tito“ střežil až do své smrti.
Josip Broz se narodil v květnu 1892 v chorvatské vesnici Kumrovec. Otec byl Chorvat, matka Slovinka a kromě Josipa měli ještě dalších 14 dětí. Jméno Tito, pod kterým ho znal celý svět, začal používat až ve třicátých letech.
Budoucí jugoslávský vládce se vyučil strojním zámečníkem a posléze se vydal na vandr. Cesta za prací a zkušenostmi jej zavedla mimo jiné do Čech, kde pracoval v železárnách v Čenkově na Příbramsku a krátce i v plzeňské Škodovce. V roce 1913 se Tito přihlásil do rakouské armády, v níž se rychle vypracoval k hodnosti poddůstojníka. V květnu 1915 však utrpěl zranění a dostal se do ruského zajetí. V revolučním roce 1917 se Tito přidal na stranu ruských bolševiků.
Do Chorvatska se Josip Broz vrátil v roce 1920. Coby člen záhy zakázané Socialistické dělnické strany se v průběhu následujících let stal organizátorem různých revolučních akcí, což mu vyneslo pětiletý pobyt ve věznici. Po jejím opuštění odešel do Moskvy a v roce 1937 byl Josifem Stalinem vyzvednut do čela jugoslávských komunistů.
Tak trochu proti všem
Za druhé světové války se Tito stal vůdčí osobností ozbrojeného odboje proti německým a italským okupantům. A nejenom proti nim; v paralelně probíhající občanské válce sváděl boj se srbskými četniky i chorvatskými ustašovci. Vůdce osmisettisícové partyzánské armády Tito se na konci války těšil pověsti národního hrdiny a v březnu 1945 byl jmenován předsedou vlády. Ambiciózní politik jevící tendenci prosazovat na Balkáně vlastní vůli musel nevyhnutelně narazit na Stalinův odpor. Ten vyvrcholil v roce 1948 vyobcováním Jugoslávie z tábora komunistických zemí. Sovětský diktátor dokonce uvažoval o Titově vraždě, než však mohl atentát uskutečnit, dostihla smrt jeho samotného.
Na roztržku se Sovětským svazem a jeho satelity zareagoval Tito pragmaticky; nechal pozavírat představitele domácí opozice a kormidlo zahraniční politiky stočil o něco víc směrem k Západu. Jugoslávie se posléze postavila do čela Hnutí nezúčastněných zemí, a k socialismu, jenž i nadále zůstal jejím cílem, se vydala vlastní cestou.
Dlouholetý vůdce si uměl i užívat
K ideálu asketického partyzána a bojovníka za sociální spravedlnost, jak byl často líčen, měl Tito daleko. S oblibou pořádal hony a nákladné bankety, neodpíral si luxusní vozy a jeho 118 metrů dlouhou jachtou by zřejmě nepohrdl nejeden monarcha. Titův zájem o krásu se neomezoval pouze na věci, o čemž svědčí skutečnost, že jugoslávský vůdce byl třikrát ženatý a celkově měl pověst muže se slabostí pro opačné pohlaví.
Zatímco ostatní vojevůdci z druhé světové války jeden po druhém umírali, Tito stál v čele své země v různých funkcích až do 4. května 1980, kdy krátce před svými 88 narozeninami zemřel. Prezidentův pohřeb byl velkolepou akcí, na niž se kromě davů obyčejných lidí sjeli i významní představitelé řady zemí. Jugoslávský komunistický režim přežil smrt svého dlouholetého vůdce o necelých deset let. Záhy po jeho pádu se naplno projevily dlouho potlačované projevy nacionalismu, které v průběhu následujících let vyústily v postupný rozpad Jugoslávie.