Izraelská vláda přiznala finanční podporu židovským uprchlíkům z orientálních zemí ze čtyřicátých až šedesátých let. Oproti tragické kapitole palestinských běženců zná mimo Izrael osud těch židovských jen málokdo. Šlo přitom bezmála o milion lidí, kteří museli utéct před pogromy a pronásledováním v arabských státech.
Vyhlášení Izraele a jeho napadení armádami pěti arabských států odstartovalo v květnu 1948 uprchlickou tragédii. Uteklo na 750 000 palestinských Arabů, ale těžký osud čekal i 850 tisíc Židů v arabském světě. Nastal konec komunit starých i dva tisíce let.
„Kdykoliv jsme se o víkendu vraceli z pikniku, mohli jsme si být jisti, že za zábavu zaplatíme tím, že na nás budou Arabové čekat a zbijí nás. Pokaždé, každou neděli,“ vzpomíná profesor historie a židovský uprchlík z Maroka Rafael Israeli.
Vlna arabského nacionalismu se na začátku dvacátého století obrátila proti pouze trpěné menšině. V Adenu, Tripolisu a jinde propukly smrtící pogromy, později inspirované nacismem. A pravé peklo vypuklo, když sotva vyhlášený Izrael porazil Araby ve válce.
Ve vším utajení začali Židé opouštět svá rodiště jen s padesátikilovými kufry. Mezi lety 1948 a 1952 přišlo do 650tisícového Izraele skoro 700 tisíc uprchlíků. Statisíce lidí bez prostředků a s často jen mizivou znalostí hebrejštiny přišly do země ve válce. Drtivá většina jich skončila v přistěhovaleckých táborech, protože Izrael tak masovou vlnu přistěhovalců nečekal.
Židovští běženci měli přesto štěstí – na rozdíl od palestinských protějšků dostali v nové vlasti okamžitě občanství. Dnes tvoří lidé s orientálními kořeny víc než polovinu izraelské populace. V arabských zemích naopak zbývá už jen kolem pěti tisíc Židů.
