Berlín - Nacistický vůdce Adolf Hitler se vzhledem k bezvýchodnosti své situace několik dní po svých 56. narozeninách rozhodl 30. dubna 1945 spáchat sebevraždu. Rozkousl ampulku kyanidu a současně stiskl spoušť pistole ve svém bunkru v Berlíně. Hned po něm spáchala sebevraždu jeho novomanželka Eva Braunová. Jejich těla byla potom vynesena do jednoho z kráterů před bunkrem, polita benzinem a spálena. O pouhý den dříve se Evě Braunové vyplnilo její nejvroucnější přání a po více než patnácti letech známosti se mohla na oddacím listu podepsat jako Eva Hitlerová, rozená Braunová. Jen pár hodin poté, co se rozloučili se životem Adolf Hitler a Eva Braunová, nad polorozbořenou budovou Říšského sněmu symbolicky zavlála rudá vlajka.
Ačkoli od smrti Adolfa Hitlera, vůdce „tisícileté“ třetí říše, muže, který rozpoutal největší válku v dějinách lidstva, uplynulo více než 60 let, historici a mnozí odborníci nejsou stále zajedno, jakým způsobem k Hitlerově smrti došlo a co se stalo s jeho ostatky.
Podle nejrozšířenější verze se Hitler s Braunovou zastřelili a jejich mrtvoly spálili příslušníci SS, kteří je potom pohřbili do kráteru po granátu. Tyto ostatky pak 4. května 1945 nalezli členové zvláštní skupiny Rudé armády. Protože však od svých nadřízených byli informováni o tom, že Hitlerova mrtvola byla již nalezena v budově Říšského sněmu a že ji právě sovětští kameramani snímají, opět je pohřbili.
Téhož dne se však zjistilo, že nafilmovaná mrtvola nebyla Hitler, ale jeho řidič. Proto byla obě těla tajně exhumována a přepravena nejprve do věznice v Plötzensee a odsud do hlavního štábu třetí úderné armády. Odtud byla převezena v bednách na granáty do městečka Finow nedaleko Berlína. Poté mrtvoly putovaly do Rathenowa, v červenci do Stendhalu a nakonec do Magdeburku, kde byly podle výpovědi tehdejších pracovníků NKVD pohřbeny pod vrstvou asfaltu.
Existovaly však i jiné hypotézy
Stalin se například v květnu 1945 domníval, že Hitler uprchl a skrývá se. Později to potvrdil i přímo prezidentu Trumanovi na Postupimské konferenci – tehdy uvedl, že se Hitler skrývá buď ve Španělsku, nebo v Argentině.
Hypotézám o smrti Hitlera se věnoval anglický týdeník The Independent on Sunday, jenž s odvoláním na britského chirurga a soudního lékaře Hugha Thomase napsal, že Hitlera uškrtil příslušník jeho osobní gardy. Podle listu se Evě Braunové údajně podařilo s pomocí několika čelných představitelů SS z obklíčeného Berlína uprchnout. Tělesné ostatky, které rudoarmějci v Hitlerově podzemním bunkru objevili, prý patřily jiné ženě - zubní můstek, který měl být identifikačním důkazem, byl zaranžován specialisty z SS.
Existují i názory, že se ostatky ztratily při dělostřelecké palbě postupujících vojsk SSSR v Berlíně, ale tyto domněnky zůstávají nepotvrzené. Další verzi o smrti Hitlera přinesl německý týdeník Der Spiegel. Podle něj ostatky Hitlera a jeho ženy byly v roce 1970 převezeny do Moskvy, což však odporuje pozdějšímu tvrzení téhož časopisu, podle kterého byly pozůstatky Hitlera, jeho ženy, rodiny Goebbelsů a zřejmě i generála Krebse v dubnu 1970 vykopány důstojníky KGB. Ti je měli podle archivu KGB spálit na smetišti, spolu s kousky uhlí rozdrtit na prach a vhodit do řeky.
Toto tvrzení se však rozchází s tím, co o Hitlerových ostatcích napsal ruský list Izvěstija. Podle Izvěstijí byly totiž zbytky Hitlerovy lebky uloženy v nynějším ruském státním archivu. O posledních dnech vůdce třetí říše psal také britský list The Times. V závěrečných dnech války se Hitler údajně plánoval vyhodit do povětří. Zamýšlel prý vzlétnout v letadle naloženém bombami a nechat je explodovat nad Baltským mořem, čímž by zapůsobil na německé obyvatelstvo, které mělo uvěřit tomu, že díky smrti ve vzduchu se stal bohem a vstoupil na nebesa.
V den smrti Hitlera zavlála rudá vlajka nad Říšským sněmem
Prvním sovětským vojákem, který vztyčil vítěznou rudou vlajku na budovu dobytého Říšského sněmu v Berlíně, byl válečný veterán Michail Minin. Ten zemřel v lednu 2008 ve věku 85 let v ruském Pskově.
Samo prvenství vztyčení vlajky bylo ještě dlouho po válce nejasné, protože toto symbolické gesto vítězství nad nacistickým Německem bylo z propagandistických důvodů o něco později nafilmováno, ovšem již s jinými aktéry. Filmové záběry ale mají svou magickou moc, a proto byli dlouho za aktéry vztyčení vlajky považováni seržanti Jegorov a Kantaria, kteří tuto scénu později znovu oficiálně zinscenovali pro válečného kameramana Rudé armády Romana Karmena.
Po desetiletích sporů byl nakonec určen Michail Minin, kdo skutečně jako první vztyčil rudou vlajku na budovu Říšského sněmu. Minin to údajně učinil vzápětí po dobytí budovy, kdy ještě v bezprostředním okolí nebylo příliš bezpečno a také tam nebyli žádní kameramani.
