Historicky nejhorší válečný konflikt na evropském kontinentu skončil bezpodmínečnou kapitulací německých armád 8. května 1945. Plné obsazení země spojeneckými vojsky znamenalo pro Německo nejtrpčí porážku v historii. Třetí říše, která měla být podle vize Adolfa Hitlera tisíciletá, byla minulostí. Ruiny německých měst ani vzdáleně nepřipomínaly monumentální antické rozvaliny, jak si představoval Hitlerův dvorní architekt Albert Speer. Kdysi hrdé Německo bylo na kolenou a mohlo jen netečně čekat, jak s ním naloží vítězní Spojenci.
Divide et impera: Pokus o zachování jednoho Německa zkrachoval
Pád nacismu si vyžádal vysokou daň. Německé hospodářství po válce prakticky neexistovalo, obyvatelstvo bylo závislé na vojenských přídělech potravin, miliony lidí byly bez střechy nad hlavou, jedna generace prakticky zmizela. Takzvaná „nultá hodina“ (Stunde Null) se stala nejtěžším okamžikem v historii Německa. Přes nedozírné válečné škody, v situaci, kdy největší snahou Němců bylo přežít v nuzných podmínkách, ale nabízela šanci na nový začátek.
První plány na poválečné rozdělení Německa začali Spojenci spřádat už na jaltské konferenci v únoru 1945. Takzvaná Velká trojka (USA, Velká Británie a Sovětský svaz) rozhodla, že poražené Německo bude rozděleno do okupačních zón spravovaných vítěznými mocnostmi (mezi které se dodatečně přidala i Francie). Definitivně rozparcelování Německa do okupačních zón potvrdila až poválečná konference v Postupimi (17. července až 2. srpna 1945). Už zde se ale začaly naplno projevovat mocenské rozpory Spojenců, které měly později tak ovlivnit poválečný osud Německa.
Morgenthau chtěl udělat z Němců zemědělce
V září 1944 předložil americký ministr financí Henry Morgenthau návrh, podle kterého měla po porážce Německa proběhnout v celé zemi totální deindustrializace a proměna na zemědělský stát. Prusko a Slezsko mělo připadnout Polsku a Sovětskému svazu, Sársko Francii, Porúří a Porýní se měly stát mezinárodním pásmem a zbytek území měl být rozdělen na nezávislý Jihoněmecký a Severoněmecký stát. V září 1944 o plánu jednal Roosvelt s Churchillem a fakticky ho přijali. Proniknutí tohoto záměru na veřejnost ovšem ještě vystupňovalo válečné běsnění nacistů. Spojené státy nakonec během jaltské konference od Morgenthauova plánu ustoupily.
Nakonec bylo potvrzeno rozdělení země na čtyři okupační zóny pod správou Američanů, Britů, Sovětů a Francouzů. Podle stejného klíče byl rozdělen i Berlín. Stalin volající po zachování územní jednoty Německa (které pro něj bylo jednoznačným cílem zájmu) mohl odjíždět z Postupimi spokojen. Dočasné rozdělení na okupační zóny v rámci jednoho státu se sice nejdřív jevilo jako příslib budoucí německé jednoty, v důsledku ale vedlo k jejímu popření a v nově vzniklém poválečném bipolárním systému se mohla naplno rozhořet studená válka.
Okupační zóny Německa (1945–1949)
Americká zóna: Bavorsko, Bádensko-Württembersko, Hesensko, Brémy;
Britská zóna: Brunšvicko, Hannoversko, Lippe, Oldenbursko, Severní Porýní-Vesfálsko, Schamburg-Lippe, Šlesvicko-Holštýnsko, Hamburk;
Francouzská zóna: Porýní-Falc, Bádensko, Württembersko-Hohenzollernsko; Sársko (získalo zvláštní status: ačkoliv bylo formálně nezávislé, stalo se francouzským protektorátem a součástí francouzského hospodářského systému);
Sovětská zóna: Braniborsko, Durynsko, Meklenbursko-Přední Pomořansko, Sasko, Sasko-Anhaltsko, část dolního Saska.
Spolupráce vynucená okolnostmi
Přestože postupimské dohody proklamovaly hospodářskou jednotu Německa, v praxi se toto ustanovení nedodržovalo, a plně se to projevilo už v zimě 1945/46. Velká Británie se ocitla na pokraji krachu a nezvládala zásobovat svou okupační zónu. Potíže válkou vyčerpané Británie a Francie donutily Spojené státy k většímu angažování v Evropě.
Jejich snaha o smluvní potvrzení vzájemné hospodářské spolupráce mezi jednotlivými zónami vedla 2. prosince 1946 k podpisu dohody s Británií. Navzdory odporu Francie a SSSR vznikla k 1. lednu 1947 dvojzóna, neboli Bizonie. Hospodářská spolupráce mezi britskou a americkou zónou se brzo ukázala jako oboustranně výhodná – v britské zóně byly k dispozici suroviny a těžký průmysl, americká zóna je doplňovala o zpracovatelský průmysl. Američané a Britové opakovaně vyzývali Francouze a Sověty, aby se se svými zónami připojili. Francie tak učinila 8. dubna 1949, čímž vznikla trojzóna, neboli Trizonie.
Marshallův plán vlil zbídačeným zemím znovu krev do žil
Tristní hospodářská situace v poválečné Evropě (a především v okupačních zónách Německa) vyvolala ve Washingtonu obavy z dalšího šíření komunismu. Ministr zahraničí George C. Marshall proto nabídl všem evropským zemím záchranný program. Sovětský svaz a postupně i země v jeho sféře vlivu odmítly, naopak všechny ostatní - včetně západních okupačních zón Německa – ho přijaly. Takzvaný Marshallův plán byl schválen americkým Kongresem 3. dubna 1948. Zahrnoval dodávky zboží (včetně potravin a surovin) a půjčky. V evropských zemích byly protihodnoty poskytnuté pomoci shromažďovány v bankách, což dalo vzniknout fondům pro obnovu a investice. Do tří německých okupačních zón a Západního Berlína z plánu přiteklo 1,7 miliardy dolarů, což dalo základ pozdějšímu hospodářskému zázraku. Do značné míry byl Marshallův plán dalším krokem k pozdějšímu rozdělení Německa.
Pokus o zachování jednoho státu zkrachoval
Jedním z hlavních poválečných úkolů Spojenců byla demokratizace celého politického života v Německu. Denacifikační procesy probíhaly v režiích jednotlivých zón (a nutno podotknout, že spíše postihly menší ryby a nebylo vzácností, že se na vysokých postech znovu ocitli bývalí nacisté). Byly zrušeny veškeré nacistické úřady, možnost budování nového politického systému z vrchu byla pod správou Spojenců vyloučena. Direktivní moc reprezentovala čtyřčlenná Spojenecká kontrolní rada tvořená vojenskými guvernéry jednotlivých zón. Tato čtveřice v Německu představovala nejvyšší úřední a správní moc. Vzhledem k narůstajícím neshodám Spojenců, rozporům ohledně hospodářské jednoty, absenci přímé výkonné moci a závislosti rady na vůli guvernérů, bylo čím dál víc zřejmé, že o budoucím sjednocení všech zón nemůže být řeč.
Demokratické politické strany v Německu vznikaly hned po válce, vzhledem k rozparcelování země na okupační zóny ale nemohlo dojít ke vzniku stran s celonárodní působností. Po dohodě Spojenců mohly vznikat liberální, komunistické, sociálně demokratické a křesťanskodemokratické partaje. Nová politická scéna navazovala na koncept Výmarské republiky, přibyla CDU a její bavorská odnož CSU, které se následně staly v západních zónách dominantní stranou. Již od začátku se projevovaly odlišnosti situace v západních zónách a v zóně sovětské. V červenci 1947 se proto sjeli zemští ministerští předsedové na konferenci do Mnichova, kde měli projednat kroky k vytvoření celoněmecké vlády. Pokus o položení základů pro vznik jednotného Německa ale ztroskotal odjezdem sovětských zástupců z konference ještě, než vůbec začala.
Sověti si blokádou Berlína nepomohli
Hlavní město Hitlerovy říše dobyli pouze Sověti, po válce získal stejně jako zbytek země čtyřmocenský statut a byl rozdělen na odpovídající sektory. Pravidla pro styk vojenských a civilních osob mezi západními zónami a Západním Berlínem přes zónu Sovětů nebyla stanovena. Dohoda z konce listopadu 1945 hovořila pouze o třech leteckých koridorech (z Hamburku, Frankfurtu nad Mohanem a Hannoveru) pro zásobování západní části města. Vše ostatní záviselo na dobré vůli Stalina. Poté, co západní Spojenci zavedli kvůli přistoupení k Marshallově plánu ve svých zónách novou měnu (německou marku), odřízli sovětští vojáci 24. června 1948 všechny cesty do Západního Berlína. Sověti se snažili vyhladovět obyvatelstvo a donutit západní Spojence, aby se svých zón v metropoli vzdali. Během 11 měsíců se díky skvělé organizaci dostalo do odříznutého města 1,5 milionu tun potravin, uhlí a stavebního materiálu. V Berlíně přistávala zásobovací letadla každé dvě až tři minuty. Kýžený účinek však Sovětům blokáda nepřinesla. Snaha zabránit připojení západních okupačních zón a Západního Berlína k bloku západních států způsobila opak. A tak 12. května 1949 Sověti blokádu po tajných jednáních s Američany ukončili.
Nevyhnutelný zrod dvou států
S postupem studené války nabývaly úvahy západních Spojenců o vytvoření separátního západoněmeckého státu stále konkrétnějších kontur. Více než přáním samotných Němců byl však vznik nového státu cílem západních Spojenců. Němečtí ministerští předsedové na zasedání konaném 8. až 10. července 1948 v Koblenci dokonce odmítli možnost vzniku samostatného státu, s poukazem na snahu dále nezhoršovat vztahy mezi západními a východní okupační zónou. Stejně tak odmítli nabídku východoněmecké Jednotné socialistické strany Německa (SED) sjednotit celé Německo podle komunistických not. Situace v Berlíně však byla výmluvným důkazem toho, že Německo již fakticky rozděleno je.
Konrad Adenauer podepisuje 23. května 1949 Základní zákon
Ústavodárné shromáždění proto v srpnu 1948 vypracovalo návrh nové ústavy nazývané Základní zákon (v názvu bylo záměrně vynecháno slovo ústava). Osmého května 1949 byl Základní zákon Spolkové republiky Německo přijat a 24. května vstoupil v platnost. Tímto oficiálně vzniká federativní Spolková republika Německo s hlavním městem Bonn. V srpnu proběhly první volby do Spolkového sněmu a 7. září byla SRN oficiálně vyhlášena. Prvním prezidentem byl zvolen Theodor Heuss a spolkovým kancléřem se stal Konrad Adenauer.
Wilhelm Pieck oznamuje 7. října 1949 vznik Německé demokratické republiky
Vedení sovětské okupační zóny odpovědělo na květnové vyhlášení ústavy v západních zónách 7. října, kdy oficiálně vznikla Německá demokratická republika. NDR byla od počátku budovaná jako země s monopolem Jednotné socialistické strany Německa a stala se jedním z nejvěrnějších satelitů Sovětského svazu. Provizorní Lidovou sněmovnou NDR se stala Lidová rada, která pověřila Otto Grotewohla sestavením vlády. Prvním prezidentem byl zvolen předseda SED Wilhelm Pieck.