Již deset let je Bhútán konstituční monarchií. „Království štěstí“, jak se tomuto asijskému státu přezdívá, čelí řadě problémů, od vysoké nezaměstnanosti mladých přes drogy až po četné sebevraždy. Fotograf a publicista Michal Thoma to přičítá hlavně odcizení v modernizující se společnosti, ale paradoxně i kvalitnímu systému školství, jenž produkuje hodně vzdělaných lidí, kteří ovšem nenacházejí uplatnění. Přes všechny potíže je ale drtivá většina Bhútánců šťastná. Klíčový je v tomto ohledu fungující sociální stát, řekl Thoma webu ČT24. Demokratizace země podle něj pomohla mimo jiné menšinám.
Malé království ležící v himálajských horách, kde měl panovník ještě nedávno absolutistickou moc, je od roku 2008 konstituční monarchií. O proces demokratizace tohoto převážně buddhistického státu se zasadil otec současného panovníka Džigme Singgjä Wangčhug, který inicioval vznik dvoukomorového parlamentu a první novodobé ústavy.
Jeho syn – pátý bhútánský král Džigme Khesar Namgjel Wangčhug – pak tuto myšlenku dále realizoval. V prvních volbách do Národního shromáždění v roce 2008 drtivě zvítězila royalistická konzervativní Bhútánská strana míru a prosperity, o pět let později ji vystřídala Lidově-demokratická strana, kterou vede současný premiér Tshering Tobgay.
Bhútán se do titulků světových médií začal před lety pravidelně zapisovat svým neotřelým nápadem na alternativní způsob měření spokojenosti obyvatel, přestože současný šéf kabinetu během kampaně v roce 2013 slíbil, že se bude raději soustředit na to, jak snížit státní zadlužení a nezaměstnanost mladých. Koncept hrubého národního štěstí (HNŠ) se datuje až do roku 1979.
„Čtvrtý bhútánský král Džigme Wangčhug v rozhovoru pro indická média a později v proslovu před parlamentem formuloval myšlenku, že Bhútán ve své rozvojové politice nebude usilovat o co nejrychlejší dosažení co nejvyššího HDP (hrubý domácí produkt), ale že bude usilovat o HNŠ (hrubé národní štěstí). Původně šlo patrně pouze o efektní slovní obrat, ale věci se chopili bhútánští úředníci, kteří se rozhodli pojem štěstí objektivizovat a vytvořit jeho měřitelnou škálu a metodiku měření. Tato snaha je v gesci Institutu bhútánských studií a trvá dodnes. Výsledky jejich dotazníkových šetření přinášejí zajímavá sociologická data, ale osobně si nemyslím, že ve snaze vytvořit funkční škálu měření štěstí uspěli,“ uvedl Thoma.
Bhútán je sociální stát, vzdělání a zdravotní péče jsou zdarma
Z výzkumů vyplývá, že šťastných je přes devadesát procent obyvatel. Všech deset bhútánských ministerstev má za cíl usilovat právě o toto kolektivní štěstí, které je postaveno na „vyvažování ekonomiky se společenským rozvojem, udržitelností prostředí a zachováním kultury při dobrém vládnutí“. Už malí školáci se učí základní zemědělské techniky, ale i způsoby, jak chránit přírodu či jak recyklovat.
„Nesmírně důležitým a klíčovým momentem je fungující sociální stát, který poskytuje zdarma a na slušné úrovni vzdělávání a zdravotnictví a též základní záchrannou sociální síť. Tyto sociální služby, vedle podpory tradiční kultury a náboženství a ochrany životního prostředí, jsou hlavními pilíři bhútánské politiky štěstí, tak jak byla čtvrtým králem formulována,“ upozornil Thoma s tím, že bhútánského krále na konci 70. let zřejmě inspiroval rozmach zeleného hnutí na Západě.
Koncept HNŠ inspiroval celý svět, v roce 2011 se projednával i na půdě OSN. Výsledkem byla rezoluce, která doporučovala ostatním zemím, aby si z Bhútánu vzaly příklad. Pouhý rok poté byl označen 20. březen jako Mezinárodní den štěstí a vznikla také první Zpráva o světovém štěstí.
Na předních místech se ovšem poněkud překvapivě neobjevuje „království štěstí“, ale tradičně spíše země severní Evropy jako Dánsko, Finsko či Norsko, případně Švýcarsko. Bhútán se pohybuje zhruba v polovině žebříčku – v roce 2015 byl 79., v roce 2016 obsadil 84. pozici, letos dokonce spadl na 97. pozici.
„Nikdo netvrdí, že Bhútánci mají na štěstí nějaký patent a že jsou ‚nejšťastnější země na světě‘, ale politika bhútánský úřadů má za hlavní cíl štěstí obyvatel zvětšovat,“ poznamenal Thoma, který byl v Bhútánu od roku 2005 nejméně patnáctkrát, většinou jako průvodce.
Bhútánci jsou podle něj šťastnější než většina okolních zemí hlavně proto, že se jim vyhnuly všechny velké krize 20. i 21. století. „Od roku 1907, kdy v Bhútánu začala dědičná monarchie, v zemi trvá období bezprecedentní stability a rostoucí prosperity. Ve srovnání s okolními státy, jako je Indie, Bangladéš, Nepál a Tibet, je bhútánské štěstí zjevné na první pohled,“ podotkl publicista.
„Dotazníkové šetření štěstí v Bhútánu zatím ukazují, že nejvíce šťastní jsou lidé v odlehlých a málo rozvinutých částech Bhútánu, zatímco v místech, která jsou nejvíce modernizovaná, se lidé označují za podstatně méně šťastné. Na tom však není nic překvapivého, souvisí to se vzděláním, rozhledem, rozdílnými aspiracemi atd. To, že v dotaznících se za nejvíce šťastné označují lidé z těch nejchudších a nejzaostalejších oblastí, často v autoritativních režimech, je běžné na celém světě,“ upozornil dále cestovatel.
Podle Thomy demokratizace země výrazně pomohla utlačovaným náboženským a etnickým menšinám. Během 80. a 90. let, kdy platila přísná opatření, muselo ze země odejít na 100 tisíc Lhotšampů, kteří byli označení za ilegální imigranty. „Diskriminace nepálských obyvatel, byť stále existuje, už není významný problém a demokracie rozhodně nepálské minoritě pomohla zrovnoprávnit svou pozici ve společnosti,“ míní fotograf.
Mladí nemají práci, narkomanů a sebevražd přibývá
„Šťastný“ Bhútán ale sužuje celá řada problémů. HDP Bhútánu činilo v roce 2016 podle dat Světové banky 2,2 miliardy dolarů a království patří dle OSN mezi nejméně rozvinuté země. Relativně vysoký počet mladých lidí je bez práce. V roce 2016 dosahovala nezaměstnanost 13,6 procenta. „Máme tu rozšiřující se propast mezi příjmy, vysokou nezaměstnanost mladých i environmentální úpadek,“ upozorňuje výkonný ředitel Asociace bhútánských novinářů Needrup Zangpo, jehož cituje tamní státní rozhlas.
S vysokou nezaměstnaností souvisí i rostoucí počet drogově závislých. „V porovnání s ČR a jinými západními zeměmi to není moc významné, ale je to rozhodně v Bhútánu novinka,“ konstatoval Thoma s tím, že v posledních letech je alarmující také rostoucí počet sebevražd. V roce 2014 z výzkumu vyplynulo, že země má 20. nejvyšší míru sebevražd na světě.
„Důvodem je překvapivě kvalitní vzdělávací systém, který vyprodukoval generaci mladých lidí aspirujících na práci ve státní správě či v jiné bílo-límečkové profesi, nicméně státní správa, už tak přebujelá, nedokáže tyto absolventy pojmout a soukromý sektor je příliš slabý a málo rozvinutý,“ vysvětluje expert na Bhútán.
„Mnoho mladých lidí tak usiluje o práci v zahraničí, zejména v Austrálii, kde jsou i za nekvalifikovanou práci schopni vydělávat násobky peněz, než které dostanou doma, pokud nějakou práci najdou. Mnozí však prostě jen žijí v Thimphu s kapesného od rodičů a čekají na příležitost, která nepřichází,“ prohlásil Thoma.
Modernizace má svou stinnou tvář
Dalším důvodem, který žene Bhútánce do náruče drog, případně až k rozhodnutí vzít si život, je podle cestovatele odcizení lidí v modernizované společnosti.
„Většina mladých lidí aspirujících na dobré zaměstnaní opouští vesnici a komunitu, kde vyrostli, a ocitají se sami ve městě, kde postrádají jakoukoliv oporu ve společnosti. Jde o proces, kterým ostatně procházely v době industrializace i evropské společnosti, a je to normální součást modernizace. V Bhútánu je péče o duševní zdraví v plenkách, ale i zde vláda i nevládní organizace začaly už podnikat kroky ke zlepšení,“ říká Thoma.
Někteří konzervativně smýšlející Bhútánci si na důsledky modernizace stěžují. Nelíbí se jim, že muži a ženy nosí dlouhé vlasy, případně jim vadí krátká trička a džíny, namísto toho, co je tradiční: kimono a dlouhé šaty. „Je to pro naši kulturu výzva, je smutné to pozorovat,“ postěžoval si na ztrátu tradiční etikety farmář Sonam Tshering, jehož cituje státní rozhlas. Další kapitolou je rozmach televizního vysílání a sociálních sítí, který podle některých kritiků proběhl příliš rychle – legalizace televize přišla až v roce 1999.
Himálajské království trápí i hraniční spory se sousedními zeměmi. „Velkým geopolitickým problémem je prekérní pozice Bhútánu jako malé zemičky mezi Indií a Čínou, což se ukázalo například minulý rok během Doklamské krize. Bhútán však v krizi diplomaticky obstál. Bezpečnostní a ekonomická závislost na Indii je však nyní vnímaná jako závažný problém,“ podotkl Thoma.
„Asi největším pozdvižením, kvůli kterému už málem hrozily protivládní demonstrace, bylo, když bhútánská potravinová inspekce zakázala dovoz indických chilli papriček, nejdůležitější součásti bhútánského jídelníčku. Chilli papričky najednou zmizely z tržišť a lidé si nemohli vařit své oblíbené ema datči, chilli papričky v sýrové omáčce. Bhútánská vláda nakonec musela chilli začít do země dovážet letecky,“ uvedl cestovatel.
Bhútán také začíná pociťovat důsledky klimatických změn. Tající ledovce v celém Himálaji by mohly mít vliv na vodní elektrárny, které poskytují obyvatelstvu energii i zdroje příjmů. A průmyslové město Pasakha se nedávno umístilo v žebříčku nejznečištěnějších území světa Světové zdravotnické organizace (WHO) dokonce nad Dillí, což Bhútánu kazí obraz ochránce životního prostředí.
Obraz Bhútánu jako šťastné země pak podnítil mezinárodní turismus, což má nyní na zemi dopad. V roce 2017 zemi navštívilo čtvrt milionu lidí – oproti necelým třem stovkám turistů, kteří se do Bhútánu dostali po jeho otevření se světu v roce 1974.
Všechny zásluhy jsou připisovány milovanému králi
Výzvy, jimž země čelí, přitom nijak neohrožují postavení krále a královny, kterým se přezdívá „William a Kate Himálaje“ s odkazem na britského prince a jeho manželku.
„Panovník je bezvýhradně milován a uctíván téměř jako bůh. Ústavu si král napsal sám na tělo, takže mu v ruce zůstávají všechny klíčové pravomoci. Též jeho neformální moc je značná, stačí, aby naznačil, že s něčím souhlasí či nesouhlasí, a ministerský předseda, vláda i parlament okamžitě konají bez jakýchkoliv rozporů. Veřejně však král do politiky nijak nezasahuje,“ upozornil Thoma.
„Demokratické instituce za svou práci sklízejí především kritiku, zatímco zásluhy jsou obvykle připisovány monarchii. To byl ostatně hlavní důvod, proč král demokracii zavedl, pokud by sám zůstal výkonnou hlavou státu, tak by se v moderní společnosti kritice a opozici nevyhnul, takto si zachoval významný díl moci, ale zodpovědnost za případné neúspěchy přesunul na volené politiky,“ uzavírá Thoma.
