Lhasa/Peking - Před padesáti lety, 10. března 1959, vypuklo v tibetské Lhase povstání proti čínské nadvládě, která tehdy ještě nezávislý himalájský stát obsadila v první polovině roku 1950. Výročí, které si dnes celý svět připomíná nejen vyvěšováním vlajek svobodného Tibetu, reflektuje i Čína. Úřady výrazně posílily ozbrojené jednotky v Tibetské autonomní oblasti a klid se snaží udržet i propagandou - vytváří obraz spokojeného Čínského Tibetu.
Čínská lidová republika razí koncepci Tibetu jakožto odvěké součásti velké Číny. O Tibeťanech mluví jako o významné čínské národnosti, nad kterou Peking vykonával svrchovanost nepřetržitě již od středověku. Krátce po vzniku komunistické Čínské lidové republiky 1. října 1949 armáda Mao Ce-tunga Tibet násilně okupovala.
Oficiální text na internetových stránkách čínské ambasády popisuje události jara 1950 následovně: „Po založení Čínské lidové republiky se ústřední lidová vláda rozhodla osvobodit Tibet mírovými prostředky v duchu dějin a reality Tibetu.“ Zemi (čínskou optikou oblast) se tehdy měly snažit uchvátit nespecifikované separatistické živly.
Obdobná propaganda se v současných dnech objevuje i na celém čínském území. V pekingském Kulturním paláci národností byla zahájena výstava o Čínském Tibetu, respektive pekingském pojetí tamních dějin. Zobrazuje Tibeťany demonstrující proti nevolnictví či mnichy manifestující za demokratické změny. Vše v duchu vládní ideologie.
Pohled na povstání z roku 1959 čínskou perspektivou:
„Po uklidnění povstání v březnu 1959 uskutečnila ústřední lidová vláda v Tibetu demokratickou reformu. Byl svržen feudálně-otrokářský řád, rolníci byli vysvobozeni z otroctví a stali se pány svého osudu.“
Propagandistická vládní kampaň zahrnuje vedle výstav i dokumenty o společenském a hospodářském pokroku Tibetu nebo mnohajazyčné webové stránky o dodržování lidských práv v hornaté oblasti. Před promítáním hraných filmů musí diváci v čínských kinech tento týden zhlédnout krátký film o tibetských úspěších.
Tibet ovlivňuje čínské zahraničněpolitické postoje
Situace v Tibetu je ale jiná. Loni na výročí protičínského povstání vypukly v Tibetu nepokoje. Čínské úřady tehdy mluvily o dvaadvaceti mrtvých na obou stranách, Tibeťané zmiňovali až dvě stě obětí. Kvůli letošnímu kulatému výročí a obavě z nepokojů Peking výrazně posílil armádu a policii v celé oblasti.
Čínská vláda tvrdí, že hájí celistvost země. „Dalajlamova strana stále trvá na vytvoření velkého Tibetu na čtvrtině čínského území. Chtějí z čínských teritorií vyhnat čínskou armádu a přemístit všechny Netibeťany, obyvatele, kteří v těchto částech Číny strávili celý život. Tomu vy říkáte náboženský vůdce?“ ptal se čínský ministr zahraničí Jang Ťie-čch'.
Tibet dodnes výrazně ovlivňuje čínskou politiku, která ve svých postojích dosud stále zohledňuje události z padesátých let. V zahraniční politice zastává nevměšování se do vnitřních záležitostí jiného státu (a předpokládá totéž ve vlastním případě), vždy se vyslovuje pro zachování územní integrity a proti separatistickým snahám. Kvůli Tibetu (a Tchaj-wanu) odmítla podpořit na příklad i vznik samostatného státu Kosovo.
