Porušování lidských práv i vraždy oponentů. Hlavně tento odkaz po sobě zanechal generál Augusto Pinochet, který ale zároveň učinil z Chile jednu z nejbohatších zemí Jižní Ameriky, jež si nyní připomíná 200 let od získání nezávislosti. Důraz na volný trh a privatizaci vedly v polovině 70. let k nebývalému růstu – „chilskému hospodářskému zázraku“, jenž později inspiroval celý svět. Radikální reformy inspirované Chicagskou školou s sebou ovšem nesly řadu negativ od vysoké nezaměstnanosti až k vysoké míře chudoby. I když se situace po demokratizaci země po roce 1990 zlepšila, sociální propast přetrvala – mnozí Chilané nemají šanci na kvalitní vzdělání a zdravotní péči. Na rozdíl od ostatních jihoamerických zemí se však Pinochetově režimu jedna zásadní věc podařila – vytvořil v zemi střední třídu. Chile nyní slaví 200 let od podpisu deklarace nezávislosti na španělském impériu.
Za Pinochetovy vlády zemřelo nebo zmizelo přes tři tisíce osob a perzekuce režimu dopadly na dalších asi čtyřiceti tisíc lidí. Levicové odpůrce nechal režim věznit a mučit a desetitisíce jich uprchly do exilu. Tak hovoří oficiální data, ve světě i samotném Chile přesto není názor na Pinochetovu éru jednoznačný.
Podle některých pravicově smýšlejících Chilanů Pinochet státním převratem z 11. září 1973 zabránil občanské válce a zachránil zemi před osudem komunistické Kuby. „Armáda mě zachránila. Uchránila mě před životem v marxistické diktatuře. Pinochet zachránil život celé generaci,“ řekl v roce 2013 chilské státní televizi pravicový zákonodárce Ivan Moreira.
Chile bývalo po druhé světové válce chudou zemí. V roce 1950 dosahoval průměrný roční přijem obyvatele 38 procent příjmu lidí v tehdy nejbohatší Venezuele. V roce 1970 se stal prezidentem Salvador Allende, do něhož vkládal velké naděje Sovětský svaz. Allende se v zemi snažil zavést socialismus – znárodňoval banky a doly a reformoval školství a zdravotnictví. To vyvolávalo odpor u bohatších Chilanů a propast mezi levicí a pravicí se prohlubovala.
Allende dovedl Chile na pokraj hospodářského kolapsu
Ekonomická situace se postupně zhoršovala, a to i kvůli výraznému poklesu cen mědi jako hlavního vývozního artiklu země. Nejprve hospodářství oslabovaly hlavně stávky horníků a řidičů kamionů, později se ale s růstem cen a nedostatkem základního zboží, jako je mouka a chleba, přidaly v prosinci 1971 i ženy na takzvaném Pochodu prázdných hrnců.
Chudoba dosahovala 50 procent a lidí bez práce přibývalo, meziroční inflace dosahovala v roce 1973 stovek procent. Pravicové polovojenské složky reagovaly sabotážními akcemi, které cílily na elektrické vedení či klíčové dopravní cesty.
Spíše nevýrazná podpora SSSR a jeho spojenců přitom Allendemu zrovna nepomohla – nakonec prezidenta s podporou Washingtonu svrhla armáda v čele s Pinochetem, který v Chile nastolil vládu vojenské junty, jež zůstala u moci téměř dvě dekády a znamenala konec pokusů o demokratizaci země, které probíhaly od 30. let.
Autoritář Pinochet sice nemilosrdně potíral své odpůrce, na druhou stranu ale pozvedl chilskou ekonomiku způsobem, který byl v té době v regionu Jižní a Střední Ameriky nevídaný. Zatímco Castrova Kuba žila hlavně ze sovětské pomoci a hospodářství sousední Argentiny utrpělo ránu kvůli vládě junty během „Špinavé války“, Pinochet se rozhodl, že uskuteční hospodářskou revoluci.
Jádro reforem leželo v ekonomice založené na principu volného trhu, kterou začal vojenský režim zavádět hned v roce 1974. Skončila tak kupříkladu dlouholetá regulace cen a režimu se podařilo zkrotit nadměrnou inflaci. Zahraniční těžební společnosti, jejichž majetek nechal Allende vyvlastnit, byly pozvány zpět do země.
Recept „chlapců z Chicaga“: volná ruka trhu a rozsáhlá privatizace
Za ekonomickým programem „nového Chile“ stáli takzvaní „Chicago boys“, technokraté, kteří nepatřili k armádě a které inspirovali nebo přímo učili profesoři z Chicagské školy.
Tvůrci reforem kladli důraz na liberalizaci a privatizaci, snižování bankovních sazeb, snižování fiskálního dluhu a škrtání ve vládních výdajích na sociální programy. V důsledku toho chilská ekonomika mezi lety 1976 až 1981 rychle rostla, čemuž se nyní říká „chilský ekonomický zázrak“. Díky otevřené ekonomice přišel příliv zahraničních půjček, který trval až do mezinárodní dluhové krize na počátku 80. let. Vzrostl rovněž vývoz – kromě tradiční mědi i u takového zboží, jako bylo ovoce, dřevo nebo rybí výrobky.
Rozsáhlá privatizace probíhala ve dvou vlnách – první hned mezi lety 1974–79, kdy vláda předala do soukromých rukou většinu státních bank a výrobních firem, které Allendeho režim nechal znárodnit. Do roku 1980 režim zprivatizoval asi 90 procent do té doby státních společností (zhruba 500 firem).
Otevřenou chilskou ekonomiku tvrdě zasáhla mezinárodní dluhová krize
Fixní směnný kurz v kombinaci s neregulovanou privatizací bank ale vyvolaly recesi a umocnily dopady mezinárodní dluhové krize v roce 1982, velká část chilského bankovního sektoru tehdy zbankrotovala a HDP klesl o 14 procent. Zemi tehdy zachránil hlavně růst exportu a miliardy dolarů, které vláda nasměrovala do klíčových bankovních institucí a průmyslových společností.
Ve druhé fázi privatizace (1984–89) se režim zaměřil na telekomunikační, energetické a ocelářské podniky. Do roku 1989 vláda zprivatizovala většinu státem vlastněných podniků držených vládní organizací Corfo. Do konce této privatizační vlny režim prodal více než tři desítky státních podniků.
Vojenská vláda stála také za rozsáhlou reformou systému sociálního zabezpečení – dosavadní státní důchodový systém nahradila soukromým systémem individuálních penzijních plánů.
Režim uskutečnil i další sociální reformy, jež omezily úlohu státu, ať už se jednalo o oblast sociálního zabezpečení, zdravotnictví či škol. Pinochetovi se dařilo účinněji bojovat s negramotností Chilanů než jeho předchůdcům a snížila se též dětská úmrtnost. Režim zdůrazňoval, že svou pomoc soustřeďuje na pokrytí základních potřeb nejchudších obyvatel.
Kritici reforem ale upozorňovali, že Pinochet vydal Chilany na milost a nemilost síle trhu. Velká sociální propast se naplno projevila třeba v nemocnicích – ty pro bohaté nabízely péči na světové úrovni, zatímco ty pro chudé pouze minimální péči. Podobné rozdíly byly patrné rovněž ve školách.
Vysoká nezaměstnanost jako jedna ze stinných stránek reforem
Navzdory výraznému růstu HDP ve druhé polovině sedmdesátých let však příjmy obyvatel příliš nerostly, více než třetina lidí žila v chudobě a nezaměstnanost se v době dluhové krize na počátku 80. let pohybovala kolem dvaceti procent. Vojenská junta reagovala na situaci programem veřejných prací, jež měly zajistit „minimální zaměstnanost“.
Odpor vůči Pinochetovi začal v 80. letech sílit. Své kritiky však Pinochet překvapil jinde nevídaným krokem – nabídl, že dobrovolně odstoupí, budou-li si to lidé přát. V roce 1988 nechal autoritář vypsat referendum, v němž 56 procent Chilanů odmítlo možnost, aby Pinochet zůstal u moci dalších 8 let. O rok později následovaly prezidentské a parlamentní volby, po nichž se země vydala směrem k demokracii, ekonomiku volného trhu a Pinochetovy hospodářské reformy ale zachovala.
Pinochetovy reformy chtěla zvrátit socialistka Bacheletová. Nepodařilo se
A Chile se dál ekonomicky dařilo. Mezi lety 2003 až 2013 rostla tamní ekonomika o pět procent ročně. V roce 2006 se poprvé ujala prezidentského úřadu socialistka Michelle Bacheletová, jejíž otec zemřel za Pinochetova režimu ve vězení a ona sama byla v roce 1975 zadržena armádou, po propuštění odešla do exilu.
Uznání se jí dostalo díky vytvoření Hospodářského a stabilizačního fondu, kam směřovaly přebytky státního rozpočtu a z nichž následně vláda financovala sociální programy a podpůrná opatření během světové finanční krize v roce 2008. Za její vlády se Chile jako první jihoamerická země připojila k organizaci OECD.
Bacheletová se pokusila vypořádat s problémy, které Chile trápí od dob Pinocheta – doširoka rozevřenými nůžkami mezi chudými a bohatými a s tím spojenými problémy kupříkladu ve zdravotnictví či ve školství. Prezidentka představila reformy daní a pracovního trhu, které měly pomoci v boji proti nerovnosti a umožnit přístup širší veřejnosti ke kvalitnímu vzdělání a zdravotní péči.
Reformy ale nakonec prošly v podobě, která veřejnost neuspokojila, a reformu penzijního systému počítající se vznikem státního správce penzijních fondů, se Bacheletové nepodařilo prosadit vůbec. Podnikatelé také varovali před dopady omezených investic během jejího funkčního období.
Ekonomický růst navíc v posledních letech mírně zpomalil a lehce vzrostla i nezaměstnanost, což mělo za následek propad popularity Bacheletové. V březnu letošního roku se již prezidentského úřadu ujme konzervativec Sebastian Piňera, od něhož se očekává méně levicová politika, zato právě vstřícnější přístup k investorům.
- Tržně orientovanou ekonomiku dnes zná celý svět, funguje mimo jiné i v komunistické Číně. Důraz na tento ekonomický model kladla koncem 70. let britská premiérka Margaret Thatcherová a začátkem let 80. americký prezident Ronald Reagan, v roce 1975 ale bylo Chile první. Od poloviny 80. let se tento model uchytil i v zemích Latinské Ameriky, Indii, Evropě či řadě afrických států.
