New York - Z mnoha nešťastníků, kteří uvázli v zajetí alkoholu, hledají někteří útočiště a pomoc ve svépomocném sdružení Anonymní alkoholici (AA). Organizace pomáhá najít ztracenou důstojnost potřebným. Ideologie hnutí je popsána ve velké knize Anonymních alkoholiků. Její motto se opírá o tvrzení, že alkoholismus je nevyléčitelná nemoc a jedinou šancí, jak se ho zbavit, je chuť a touha po naprosté abstinenci. Základ léčby tvoří setkání závislých na alkoholu, a to v naprosté anonymitě. AA se s léty rozrostlo do obřích rozměrů v podobě 100 000 poboček se dvěma miliony členů ve 150 zemích.
„Jsme společenství mužů a žen, kteří ztratili schopnost kontroly pití a ocitli se kvůli tomu v nejrůznějších potížích. Snažíme se najít úspěšnou formu žití bez alkoholu,“ praví se ve stanovách spolku. Členové AA udržují jeden druhého v odhodlání abstinovat, vyměňují si navzájem své zkušenosti, vidí, že bez alkoholu je možné žít. Tvrdí, že nejsou spřízněni se žádnou sektou ani politikou, i když z toho bývají občas podezříváni. Cesta k vyléčení vede dvanácti stupni zasvěcení a nejlepší rada pro ty, kteří chtějí přestat, se nazývá „90-90“, což znamená zúčastnit se 90 setkání během prvních tří měsíců vlastního boje se závislostí.
V klubech AA ale zůstávají i ti, kteří už se svůj problém naučili zvládat: členství jim připomíná jejich dřívější zkušenosti s pitím a pomáhá jim vyhnout se přílišné sebedůvěře, která by mohla vést k opětovnému propadnutí alkoholu. U kolébky hnutí stála jednoduchá myšlenka: schopnost zůstat střízlivý se zvyšuje s množstvím pomoci, kterou člověk poskytne druhým.
Na to přišli v květnu 1935 dva muži, kteří jsou i v análech AA popisováni jako beznadějní alkoholici: burzovní makléř z New Yorku Bill Wilson a chirurg z Akronu v americkém státě Ohio Robert Smith. Tato dvojice se navzájem dokázala úspěšně podporovat ve snaze skoncovat s démonem.
Ve sdružení, oficiálně založeném 10. června 1935, společně vynalezli dnes již slavný program 12 kroků, který tvoří základ přístupu AA. Se silným duchovním poselstvím žádá lidi, aby přiznali svou bezmocnost vůči alkoholu, obrátili se k vyšší moci - ať už si pod tím představí cokoliv - a podnikli kroky ke změnám.
Navzdory masovému rozšíření není hnutí AA bez kritiků, z nichž někteří jej přirovnávají ke kultu a jiní argumentují, že milionům alkoholiků nepomohlo. Jistě není vhodné pro každého, ale pro některé závislé ano. „Jsem raději tady než u doktora,“ řekla česká členka AA Markéta. „Tady jsem mezi svými, oni prožili to, co já, a vědí, o čem mluvím. Když vyprávím, jak mě opustil manžel, vyhodili mě z práce a málem jsem umřela na otravu alkoholem, nemusím nic víc vysvětlovat, oni vědí, o čem je řeč.“
V Čechách se hnutí uchytilo na počátku 90. let 20. století
Mnohé z místních skupin působí i v nemocnicích či ve vězeních. V České republice se mohou lidé obrátit na pobočky AA v celkem 21 městech. Schází se v nich pestrá směsice mužů a žen různého věku, povolání a zájmů, které spojuje stejný problém. Hnutí se podrobně představuje též na obsáhlých internetových stránkách v češtině. První Anonymní alkoholici v Čechách se začali scházet na zkoušku už v roce 1988, ale hnutí samo se rozvinulo až začátkem devadesátých let, z velké části pod vlivem reemigrantů, kteří jejich práci znali ze zahraničí.
