O Francouzech se říká, že jsou gurmáni. Vždyť to oni rozdávají Michelinovy hvězdy vybraným restauracím. A tak si říkáte, že když vyrazíte na dovolenou do Francie, užijete si kromě přírodních a kulturních krás hlavně dobrého jídla. Jenže francouzské gurmánství má své hranice. V drahých luxusních restauracích vyzdobených Michelinovými hvězdami vás možná gurmánský zážitek skutečně čeká, jenže v běžných restauracích, které najdete třeba v přímořských letoviscích nebo ve vesnických uličkách kdesi v Provence, to tak úplně neplatí. Větší gurmánský zážitek na vás spíš čeká v kdejakém motorestu u silnice nebo hospůdce čtvrté cenové ztracené v české kotlině.
Ztracená Michelinova hvězda
Důvodů je víc. První: Taky nemáte rádi stísněné prostory restaurací, které najdete v českých nákupních centrech? Od sousedního stolu, kde sedí hlučná rodinka, vás často dělí sotva 20 centimetrů. Když odsunete židli jen kousíček od stolu, abyste se mohli zvednout a vyrazit na toaletu, narazíte na židli pána, co sedí u stolu za vámi. Pokud vám tenhle styl restaurační stísněnosti nevyhovuje v Česku, není to žádný problém. Hospůdek na rohu nebo jen tak někde na ulici, které mají kolem každého stolu dostatek místa i pro dobře živené české tatíky, je habaděj.
Jenže ve Francii jsou stísněné prostory restaurací smutnou realitou. Navíc Francouz od vedlejšího stolu vám s ledovým klidem bude koukat do talíře a k dovršení všeho se vás klidně zeptá, co to máte za jídlo a jestli vám chutná. Pro Čechy vychované v tom, že i talíř spolustolovníka u stejného stolu je tabu, šílená představa.
Sázet na tradici se vyplatí
Za všetečné hosty francouzští restauratéři nemohou. Za kvalitu jídla už ale odpovídají. A vy osobně si ušetříte notnou dávku starostí, když si objednáte jídlo, se kterým kuchař nedělal víc, než že jen nakrájel suroviny. Na Pierradu – mase, které si sami připravíte na rozžhaveném kameni – nebo Raclettu – sýru, který vám bude pod loučí stékat sám, si zcela jistě pochutnáte.
Sázet taky můžete na tradiční meníčka. Ty má každá restaurace ve třech, čtyřech provedeních. Ve vaření jídla, které francouzští kuchaři opakují do zbláznění, se už nejeden stal mistrem. Za cenu kolem 22 euro budete z restaurace odcházet vskutku s plným břichem.
Většina francouzských restaurací má ale na svém jídelním lístku i jiné pochoutky, které nalákají nejednoho našince. Třeba kachna s jablky zní více než báječně. Jenže většinou bohužel jen zní. Objednáte-li si kachnu, můžete se spolehnout, že ji číšník přinese nedopečenou. A po vaší reklamaci jí kuchař nejspíš ušije černý kabátek. Můžete si samozřejmě dát taky steak a říkat si, že na tom snad není, co zkazit. Jenže i tady francouzská realita trošku pokulhává – i můj muž, zarytý nekuchař, který si léta myslel, že krokety se musí před smažením rozmrazit, a tak je na koleji máčel v kyblíku s horkou vodou – umí připravit šťavnatější steak než francouzský kuchař.
Vezměte na dovolenou rodiče
Pokud vám teprve táhne na třicet a chcete se ve Francii najíst rychle, ale zároveň nejíst v univerzálních řetězcích rychlého občerstvení, doporučuji: vezměte na dovolenou rodiče nebo ještě lépe – bábu a dědu. Nejenže jim určitě uděláte radost, ale ušetříte při stolování spoustu času, který pak můžete věnovat třeba památkám a přírodním krásám téhle země. Francouzi totiž mají jeden pro mladou generaci nepříliš příjemný zvyk – obsluhují zarytě podle principu seniority. Přijdou-li do restaurace dva osmdesátiletí staříci, za patnáct minut už se jejich stůl prohýbá pod talíři s jídlem.
Pokud se ale u jednoho stolu sejdou čtyři kamarádi, kterým ještě nebylo třicet, na jídlo si počkají hodinu i déle. Nic jiného jim nezbývá – v sousední restauraci nejspíš nedopadnou jinak. Pravda, aspoň mají spoustu času popovídat si. Zároveň je ale pro ně posezení v restauraci maximální zkouškou trpělivosti, a to i ve chvíli, když po dvou hodinách konečně žaludky zaplnilo dobré jídlo. Obsluha totiž nejspíš nebude spěchat ani s tím, aby partě kamarádů donesla účet. A tak chtě nechtě partička mladých lidí dospěje do bodu, kdy se oběd v restauraci stane zkouškou dobrého vychování. Do kurzu se dostane otázka: Neměli bychom odejít bez placení?
Chcete zhubnout? Ať žije siesta
V neposlední řadě taky mějte na paměti, že ani personál francouzských restaurací nevynechá obligátní siestu. Ta začíná kolem druhé hodiny odpoledne a trvá zhruba do čtyř, takže jestli patříte k milovníkům pozdních obědů, ve Francii nejspíš nepochodíte. Když se tedy chystáte třeba na výlet do nádherné francouzské přírody a nevíte, kdy natrefíte na nějakou tu restauraci nebo alespoň bufet, nezapomeňte si vzít s sebou do baťůžku alespoň kousek bagety – ty mají Francouzi opravdu vynikající. Navíc vás tahle drobná příprava zachrání před nepříjemnými hodinami strávenými se vztekle kručícím žaludkem.
Francie je krásná země. Ale vždy, když se z ní vracím, nemůžu se dočkat, až se kola našeho auta nebo autobusu přehoupnou přes německé hranice. Tady se hospůdky hledají snáz. S našimi sousedy jsme si bližší ve stylu jídla i obsluhy a třeba i v tom, že ani u nich není problém objednat si orosený půllitr dobrého piva. Ale abych Francouze jenom nepomlouvala – v jednom zvyku bychom se od nich poučit mohli. Karafu s pramenitou vodou vám bez kyselých pohledů a naprosto automaticky přinesou v každé restauraci.