Francouzské nepokoje inspirovaly řadu českých úvah: co když zdejší Romové, stejně frustrovaní a stejně rozzlobení jako imigrantské bojůvky v zemi galského kohouta, zvednou najednou prapor vzpoury a pomsty? V mnoha případech bylo toto srovnávání zcela přímočaré. Je ovšem oprávněné se ptát, jestli bylo také přesné.
Existenční a částečně sociální situace romské menšiny v mnohém skutečně připomíná podmínky, v nichž žijí francouzští imigranti. Ovšem zúžit problém pouze na tato hlediska by bylo zpozdilé. V řadě aspektů je stav velmi rozdílný. Především je tu velmi jednoduchý, ale zásadní rozdíl: množství. Pravda je, jak mnozí poznamenali, že porodnost minority je mnohem masivnější než většinového obyvatelstva. Ovšem k tomu, aby vznikly mnohočetné, ba mohutné enklávy, poměrně odpovídající stavu ve Francii a dalších evropských zemích, bylo by třeba ještě dlouhého času. Nutno věřit, že zdejší establishment a samozřejmě také občané během té doby dospějí k nějakému rozumnému řešení, které zlepší integraci romského etnika. Navíc mají velkou možnost vyvarovat se chyb, kterých se v tomto ohledu dopustily státy "staré” Evropy. Tedy na jedné straně bezbřehé tolerance, někdy poklesávající v podbízení, na straně druhé odmítavého zjednodušování a zevšeobecňování, jehož jsme plni.
Pak jsou ovšem rozdíly podstatnější: není především nutné děsit se možnosti, že Romové najdou materiální a hlavně ideovou podporu v zahraničí, tak jak se mnozí bojí v případě povstalců s islámskými kořeny. Nemluvě o následné možné perspektivě nějakého vlivu vášnivých kazatelů a příklonu k jednotnému fanatickému pojetí náboženství, které časem také mohou ve Francii i jinde hrozit. Navíc – a to bez jakéhokoliv urážlivého podtónu – sotva očekávat ochotu zdejšího romského etnika k nějakým dlouhodobým a organizovaným akcím. Zvlášť, chybí-li, jak už naznačeno, jakékoliv centrum, schopné nespokojenost této menšiny podchytit a zneužít. Těžko očekávat, že se najde někdo, kdo by měl zájem s českými Romy takto manipulovat. Možná ještě tak potají někteří rasističtí extremisté, kteří by chtěli vytvořit vhodnou záminku a získat si podporu. Těm ovšem k tak složitým úvahám a plánům a zejména k jejich realizaci chybí dostatečná kapacita.
Dalo by se samozřejmě přinést ještě mnoho argumentů, pro které sotva lze očekávat nějaké masivní bouře frustrované romské menšiny. Možná se můžeme dočkat nějakého výstřelku. Ten by ovšem francouzskou rebelii připomínal asi tak jako naštvaná kočka lidožravého tygra. Každé takové srovnávání proto – byť zjevované se sebelepšími úmysly – může mít opačný efekt, než s jakým bylo vytvořeno. Místo iniciování zvýšeného zájmu o problémy vztahu majorita - Romové eskaluje v ustrašené a xenofobní většinové společnosti další nedůvěru a odpor k minoritním a v řadě případů problémovým spoluobčanům.
Problém českých Romů je vskutku v mnohém podobný, ale ve větším množství jiný než problém francouzských (evropských) imigrantů. Tkví především v sociálních a socializačních otázkách. Tam se příčinám současných francouzských bouří vskutku podobá. Ovšem proto, že na tato zauzlení nenasedají hrozby a tušení jiné, mnohem hlubší a globálnější, lze předpokládat, že do budoucnosti by se tyto oříšky (nezastírejme, že velice tvrdé) daly rozlousknout. Nutnou podmínkou ale bude oboustranná, či lépe všeobecná dobrá vůle a neutuchající společenský tlak.
