Minulý týden v souvislosti s chystaným blahořečením a pozdější kanonizací Jana Pavla II. kolem nás často poletovalo slovo "zázrak“. Přiznám se bez mučení, že na zázraky nevěřím a docela rád bych slyšel třeba od našich křesťanských politiků typu pana Čunka nebo Kalouska, zda-li oni na zázraky věří. Nemyslím však, že by v ně věřil jinak křesťansky založený astrofyzik Jiří Grygar. Pokud vím, tak vždycky proti různým šarlatánským hlasatelům zázraků ostře vystupoval a vysloužil si tím nejen předsednickou funkci v našem spolku skeptiků Sisyfos, ale i funkci místopředsedy v Evropské radě skeptických organizací ECSO.
Spor by snad mohl být o to, zda-li existují zázraky nešarlatánské. Mne od víry v zázraky odrazují hlavně dvě věci, jimiž se zázraky liší od náhod. Náhoda totiž může být šťastná i nešťastná, kdežto za zázrak se považuje pouze událost šťastná – například vědecky nevysvětlitelné uzdravení a tak podobně. Profesor Vladimír Vondráček vypráví ve svých pamětech, jak někdy koncem dvacátých let minulého století byli dva známí čeští lékaři Prusík a Charvát v Londýně a v té době měla vzducholoď R-101 podniknout z Londýna velkou cestu přes Evropu na Blízký východ. První zastávka měla být v Paříži, a tak oba doktory napadlo, že by mohli do Paříže tou vzducholodí letět a odtud pak vlakem do Prahy. Lístky na vzducholoď však byly vyprodány, jeli tedy přes Holandsko do Drážďan a odtud si chtěli užít cestu letadlem do Prahy. Prusík však kvůli nějaké výstavě v Drážďanech zůstal a Charvát jel tedy sám domů vlakem. Abych to neprotahoval – vzducholoď narazila u Paříže na pahorek a shořela i se všemi pasažéry a letadlo z Drážďan spadlo při startu a ani tam nezůstal nikdo živý. Dalo by se tedy říci, že zázrakem nám byli zachováni dva vynikající lékaři, proslulí pak i celosvětově. Ale o zázraku asi nemohla mluvit jistá paní Reinišová, matka dvou mých přátel Jana a Milana, kdysi studentských žurnalistů. Jeden z nich se zabil v letadle při cestě do Norska roku 1947, druhý o třicet let později při letecké katastrofě u bratislavských Zlatých písků. A jejich matka tu dvojí náhodnou ztrátu svých synů přečkala.
Druhý rozdíl mezi náhodou a zázrakem je v tom, že náhoda – i ta nejpříznivější – se nedostavuje zpravidla na naše přání, kdežto zázrak je proto zázrakem, že nějaké naše přání vyplní. A tady je ovšem velká otázka, zdali blahořečení a svatořečení není hlavním cílem, k čemuž se případné zázraky teprve hledají. Zrovna teď se to bezděčně ukázalo v Polsku, kde se o Janu Pavlu II. na ulicích volalo "Pro nás už je dávno svatý”. A věru, že k takovému uznání této nesporně velké osobnosti jsou nejen pro Poláky, ale i pro nás četné důvody nenáboženské, například papežův nesporný podíl na rozkladu a pádu komunismu.
Z hlediska nás nekatolíků bych řekl, že ony pracně vyhledávané a pro racionálně založené skeptiky vždy podezřelé zázraky skutečné zásluhy velkých osobností spíše devalvují. Podobné myšlení se pak nezřídka přenáší i mimo oblast náboženskou a setkává se často se širokým pochopením. Neboť lidové masy bývají k různým iracionálním postojům velmi náchylné a připisují nadpozemské vlastnosti nejen osobám náboženským, ale i politickým vůdcům či jiným celebritám. Viděli jsme, kam to vedlo při tak zvaném Stalinově kultu osobnosti a jakému zděšení pak z odhalení jeho hrůz propadli i naši bezhlaví Stalinovi vyznavači.
Bohužel, poněkud iracionální kult jsme si u nás zvykli vytvářet i kolem našich prezidentů a u toho druhého mnohým dodnes nevadí, že v době, kdy de jure ani řádným prezidentem nebyl, obrátil podpisem více než stovky dekretů chod celé naší země směrem, který byl vskutku tragický a z něhož se dodnes nedokážeme vzpamatovat. Bylo by na čase, abychom vzali rozum do hrsti a v nereálné věci nevěřili. Ani na šťastné náhody však nemůžeme spoléhat, i když občas i v politice nastanou. V našich rukou však může být, abychom střízlivým uvažováním za maximálního využívání zdravého rozumu omezili nebezpečí náhod nešťastných, které se někdy dají předvídat a je možné se jim vyhnout.
Racionální chování by se zde s náboženstvím mohlo spojit v důsledném dodržování Desatera. Tím více ovšem zaráží, když teď v jednom polském průzkumu vyšlo najevo, že celá třetina tamějších zajisté hluboce věřících mladých lidí z těch deseti přikázání nezná ani jediné. Obávám se, že u nás by ten výsledek mohl být ještě horší. Což kdybychom o včerejším Velkém pátku přemýšleli spíše o tolik potřebných Božích přikázáních než o nějakých málo pravděpodobných zázracích.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
