Tori Amos jsem vždycky považoval tak trochu za plagiátorku. Příliš vycházející z nedostižné Kate Bush. Stejně jako třeba Nick Cave plagijuje staré Velvety, Waitse, Cohena atd.
Ucho Svobody: Tori Amos a Jan Spálený s ASPM
A možná právě poslední album Kate Bush, vyšlé po dlouholeté odmlce, konečně Tori Amos přesvědčilo. Šlapat její stopy nemá smysl. Jakoby se nemohla rozhodnout, kudy tedy, představuje se na nové desce nazvané American Doll Posse (Četa amerických panenek) v celé řadě poloh. Nejen ve stylizovaných oblečcích v bookletu (nevypalovat, přišli byste o to!) ale i jakoby tématickým rozčleněním celé ambiciozní desky. Ambiciozní rozsahem - trvá prakticky 80 minut - tak má vypadat stopáž neošizeného CD - ambiciozní záběrem. Kompletně autorské album ukazuje Tori Amos konečně jako svébytnou písničkářku, která dokáže rozpálit okovy i potichu hladit unavené. Jak z uvedeného vyplývá, tuto nahrávku považuju za nejlepší, co Tori Amos nahrála.
Psát podobně o novince Jana Spáleného a jeho ASPM by bylo velmi nepřesné. Naopak, podle vzoru řekněme Vana Morrisona připomíná Spálený jistotný ohýnek, ke kterému přisednout je jedna velká radost. Stačí se usadit, vykašlat se na buřty a tiše zírat do ohně. Spálený si dal na čas - od posledního alba uplynulo 5 let, ale novinka Zahrada v dešti navazuje natolik přirozeně, jakoby to bylo včera. Obvyklou směs pomalých a o něco malinko rychlejších skladeb vede tradičně naléhavý, i když už o něco užší hlas. Hlas, který stejně jako třeba u Mišíka nepotřebuje nic přehánět, stačí sám o sobě se svou barvou a posazem. Půlku věcí napsal Spálený sám, druhou vybral od velkých světových - Bob Dylan, Tom Waits, Randy Newman a Linda a Paul McCartneyovi dodali své skladby. Texty jsou tradičně z normálního života, navíc Jan Spálený se nestylizuje do mladého zamilovaného, řeší lásku na odchodné. Lásku trochu unavenou, s ohledem na věk pesimističtější, ale i znalou. V textech dodaných také trvalými spolupracovníky a nebo třeba i Jiřím Stránským. Nemáme mnoho podobných záchytných bodů v naší muzice.