Na dvacet tisíc diváků v největší finské hokejové hale Hartwall Areena bouří. Mávají vlaječkami, podle nátury řvou nebo piští. V rukou mají svítící tyčinky, které dostali u vchodu. Sedíme až nahoře, u stropu haly a nevěříme svým očím. Probíhá generálka na finálový večer letošního ročníku Eurosongu, který do Helsinek přineslo loňské vítězství finské skupiny Lordi v této soutěži.
Ucho Svobody - Eurosong bez Kabátu
A Finové se činí. Organizace klape dokonale. To jsme ještě nezažili – nastupujeme na pódium na vteřinu přesně, odvedou vás ze šatny, postaví na frontu jak na lyžařský vlek a v přesný čas nastupujete na pódium.
Tomu předchází jen rychlá přestavba po předchozím interpretovi. Zpívá se na halfplayback, takže technici přestavují jen rekvizity. Ty jsou ovšem důležité. A nejen rekvizity. Další hlavní roli hrají kostýmy. Do Helsinek se totiž nesjeli zpěváci všech zemí, jak by se dalo čekat. Přijely figury, postavy často jak z benátského karnevalu masek. A tak soutěž, zvaná bůhvíproč Eurosong, se stává rejem. Na pódiu defilují pod hlavičkami jednotlivých zemí zjevy, o kterých určitě ani často doma neví, že je mají. A nebo se svět zbláznil.
Jak by jinak mohli dva zástupci – reprezentanti Dánska a Ukrajiny – být transvestité. Jak by Anglii mohla reprezentovat vypištěná sestava podivných postav. Jak by Francie mohla vyslat neumětela obklopeného šašky. I když… systém „cosi uprostřed” a okolo skupina mrštných bezpohlavních tanečníků je hlavním modelem, příkazem dne, poznávacím znamením přehlídky, která tak paradoxně splývá v jeden nesmyslný celek.
A tak nejslabší složkou zůstává jednoznačně hudba. O ni vůbec nejde. Uniformní, povrchní a umanutě nemelodické, řvavé skladby se střídají se železnou pravidelností. A zpívá se – až na výjimky – anglicky. A banálně. Texty už nemá smysl sledovat vůbec. A to ani pokusy o jakousi angažovanost, jako když izraelský strýček Jedlička vyzývá ke zmáčknutí knoflíku ve zřetelné narážce na domácí realitu a běloruský hladivý chlapec si vyřizuje účty se zemí svého velkého bratra.
Choreografie, světla, barvy, výtvarná stránka, tanec a škleb, to je hlavní položka tohoto maškarního. A teď si představte, že naivní Češi sem vyslali rockovou tancovačkovou kapelu. S písní, která doma možná vzbuzuje rozpaky, ale tady působí jako příklad správného směřování hudby, jako doklad poctivého muzikanství. Na pódium po tom všem popsaném přijde prostě kapela a zahraje a zazpívá slušně napsanou píseň. Pro pořádek dodejme, že podobně se mýlili třeba zástupci Německa, Irska a Maďarska. Však je také publikum po zásluze odzívalo.
Kabát v Helsinkách novinářům řekl, že když vyhrál tuzemskou nominaci, 70 procent českých hudebních kritiků spáchalo sebevraždu. Dobře udělali, kdyby totiž viděli Eurosong, museli by vyhodit do povětří celý muzikantský svět. Protože pokud půjde tímto směrem, může to hudba zabalit.