Že se Evropská unie může po dvou letech opět pohnout kupředu, to už jako výsledek berlínského summitu konstatovali snad všichni novináři. Někteří k tomu přidávají, že novinkou je, že se teď také může pohnout zpátky, tedy k oslabování evropské integrace, nikoli k jejímu posilování. To si, jak říká český premiér, vyjednala právě česká delegace, která byla rovněž velmi spokojená s tím, že cestu kupředu, k prohlubování integrace, k evropskému superstátu, nebudou ukazovat symboly "státnosti": hymna, vlajka, titul ministra zahraničí.
Úvahy o dvourychlostní Evropě
Je spravedlivé říci, že návrh na zavedení možnosti vracet kompetence z unijního centra na národní úroveň nenarazil v Bruselu na žádný podstatný odpor. A po summitu definovala rakouská ministryně zahraničí Plassniková schválení mechanismu umožňujícího vracení kompetencí národním vládám jako příklad jistého vystřízlivění, které se dostavilo dva roky po ztroskotání ratifikace textu evropské ústavy.
Také je nutné říct, že po posledním summitu EU se analytici v evropském tisku zabývají spekulacemi o tom, že na tendence jedněch členských států Unie směřující k zastavení Evropské unie na její cestě vpřed a k jejímu návratu od „sdílené suverenity“ k formám prosté mezistátní spolupráce, mohou dát jiné státy, po nepříjemných otřesech zažitých v průběhu posledního summitu, stejně nepříjemnou odpověď.
Mechanismus, který to umožňuje, bude v nové smlouvě rovněž zakotven. Vlády členských zemí, které vidí prioritu své politiky v upevňování autority a síly Unie tváří v tvář rizikům a hrozbám dnešního a zítřejšího světa, mohou na iniciativy směřující k přesunu konkrétních kompetencí z Unie zpět na národní vlády, odpovědět vytvořením skupiny tzv. „zesílené spolupráce” v té oblasti, kterou někteří politici budou chtít vrátit do kompetence národních vlád. Může se prostě stát, že většina usilující o evropskou integraci přestane brát ohled na menšinu, která bude sledovat jiný cíl: udržení vlastních pozic v Unii bez ohledu na to, že Unii postupně zbavuje - ke škodě svých národů - schopnosti odolávat tlakům globalizovaného světa a být na světové scéně silným hráčem.
Sarkozy a zásady liberální politiky v EU
Summit zaznamenal ještě jednu zdánlivou tendenci ke „krokům zpátky“. Přičiněním Nicolase Sarkozyho nebude v textu budoucí smlouvy figurovat zmínka o volné hospodářské soutěži. Od minulé soboty si všichni zastánci liberálních zásad kladou otázku, jaký efekt bude mít na hospodářskou politiku Evropské unie vyškrtnutí principu, který už před padesáti lety učinila Římská smlouva jedním z ekonomických pilířů evropské integrace. Na summitu odbyli účastníci veškeré obavy tvrzením, že jde jen o „formální“ záležitost, protože zásada volné soutěže je zmíněna celkem třináctkrát v jiných unijních dokumentech. Podle mě to však nebude novému francouzskému prezidentu bránit v tom, aby se dožadoval aplikace změny, kterou osobně prosadil, na konkrétní případy ochrany francouzských strategických odvětví a ekonomiky vůbec, před novými riziky globálního, dokořán otevřeného trhu.
Jak je vidět, nový francouzský prezident není příliš zatížený ideologickými doktrínami. Neváhal šokovat předáky Unie už během své volební kampaně výroky jako: „Národy nechtěly, aby Evropská unie ve jménu dogmatického pojetí konkurence bránila rozvoji politiky národního průmyslu, nechtěly Evropu neschopnou ubránit své členy před nekalou konkurencí ze zemí mimo EU, ale i před nekalou konkurencí z členských zemí EU, nechtěly EU, v níž se volný obchod a konkurence ctí jako náboženské dogma. Bude-li se chtít Evropská unie zhostit své zodpovědnosti, nebude z volného obchodu dělat náboženství. Bude naopak trvat na preferování evropských výrobků na evropském trhu, atp. (Citováno z různých stránek Sarkozyho knihy “Ensemble" vydané letos v březnu.)
Tyto proklamace Sarkozy ještě pateticky podtrhl výzvou vyslovenou pár minut po svém zvolení prezidentem: "Zapřísahám své partnery v Evropské unii, aby nebyli hluší k hněvu těch, kdo dnes nevidí v Evropské unii hradbu, která by je chránila, ale trojského koně, s nímž přicházejí všechny hrozby vnějšího světa”.
Řekl jsem, že Sarkozyho iniciativa byla zdánlivým krokem zpátky. Napsal jsem to proto, že Sarkozyho snahu chránit francouzskou ekonomiku a obecně evropskou ekonomiku před negativními dopady otevřeného světového trhu, je také možno chápat jako první reakci na rizika spojená s faktem, že kontrola nad vývojem globalizace se Západu začíná vymykat z rukou. V podmínkách otevřeného trhu a volné soutěže čelí Západ stále obtížněji expanzi nových mohutných sil (nejen Číny a Indie, ale dnes už i hrozivé expanzi obchodně zdatného a politicky ambiciózního Ruska).
Je tedy přirozené, že státník, který vidí na evropském obzoru vážné nebezpečí, hledá způsoby, jak mu čelit. Ostatně Sarkozy není první a hlas Francie není jediný, kdo upozorňuje na rodící se problém. Diskuse o rigorózní liberalizaci strategických odvětví, o jejich demonopolizaci, o oddělení výroby, rozvodu a distribuce energií (a následném rozprodeji příslušných podniků) a o ztrátě národní kontroly nad životně důležitými rezorty, významnými pro bezpečnost každé země, ale i Evropské unie, tato diskuse už nějaký čas probíhá.
