Francie – a spolu s ní Evropa – teď už definitivně vědí, na čem jsou. Evropa čekala na konečný výsledek francouzského volebního maratónu snad ještě víc než Francie. Jistě není třeba říkat proč. Pokud přece, pak tedy proto, že prvním a hlavním důvodem dvouletého ochromení Evropské unie bylo NE ve francouzském referendu o evropské ústavě.
Modrá vlna, červená hráz
Tahle dvojí metafora zvítězila u francouzských novinářů a stane se asi na pár týdnů zkratkovou charakteristikou povolební situace ve Francii. Po dvou kolech prezidentských voleb a po dalších dvou kolech voleb do Národního shromáždění víme všichni toto: Francie má nyní prezidenta, který za svůj úspěch u voličů na pravici a ve středu volebního spektra vděčí tomu, že slíbil být zcela jiný než jeho předchůdce a že dá zcela jinou, dynamičtější náplň politice Francouzské republiky. Řeka francouzské konvenční pravice má opustit své břehy. Její proud má být od této chvíle dravý. Už na červencové mimořádné schůzi Národního shromáždění má nová vláda předkládat ke schválení jednu reformu za druhou.
Další věc, kterou víme je, že své vládě postavil Sarkozy do čela muže schopného reformy připravovat. Do minulé neděle bylo lhostejné, zda je bude umět také prosazovat, protože se očekávalo jejich hladké schvalování v téměř jednobarevném, „modrém“ Národním shromáždění. Po druhém kole voleb ale víme, že reformy sice v poslanecké sněmovně při hlasování projdou, ale že to nebude bez střetů s opozicí v parlamentních debatách. Socialisté získali nakonec ve volbách desítky nových křesel. Naopak vládní UMP jich desítky ztratila. Vládnoucí pravice má stále ještě proti opozici náskok víc než jedné stovky poslanců (z celkového počtu 577); stále ještě má jistotu, že vše, s čím přijde, v parlamentu prosadí, ale už jen přes odpor nově zformované opozice, kterou bude hodně slyšet v médiích a možná i v ulicích.
Ve společnosti, kde proti sobě opět budou stát vládnoucí pravice a vzkříšená a odhodlaná levice, bude pro nového prezidenta těžší „být prezidentem všech“ a být zároveň „prezidentem, který efektivně vládne“, což byla dvě z jeho nejčastěji proklamovaných volebních předsevzetí. Vládnout v polarizované společnosti znamená dnes a denně porážet opozici. Elysejský palác pro to ale není vhodným bojištěm.
Prezident Nicolas Sarkozy a jeho premiér François Fillon se ocitají v těžší situaci, než jaká se před nimi rýsovala po prvním kole parlamentních voleb, kdy levice a střed se zdály rozdrceny. Voliče si získali mimo jiné ukázkami elánu a sportovního ducha. Ale místo bravurního „sjezdu“ je teď před nimi technicky náročný „slalom“.
Dnešní Sarkozy v dnešní Evropě
Bezprostředně po svých volebních vítězstvích a současně se svým razantním nástupem k realizaci reforem na domácí frontě, vstupuje francouzský prezident do zkoušky ohněm také na evropské scéně. Už v tomto týdnu budou zraky celé politické Evropy upřeny na něho právě tolik, jako na německou kancléřku, která bude v Bruselu předsedat historickému summitu. Nicolas Sarkozy slíbil, že Evropu pomůže znovu „postavit na koleje“, dva roky poté, co ji Francie vykolejila. S vervou se do toho v Berlíně pustil týž den, kdy v Paříži poprvé vstoupil do Elysejského paláce jako hlava státu.
Zatím se zdá, že Sarkozyho představa nové „zjednodušené“ evropské smlouvy je v souladu s tím, k čemu v hrubých obrysech dospělo německé předsednictví EU při jednáních s jednotlivými vládami. Ale souhlas všech členů Evropské rady není ještě zajištěn a Sarkozyho osobní intervence ve Varšavě v tom, zdá se, nepřinesla změnu. Čtvrtek a pátek (možná ještě sobotní dopoledne) ukáží, zda na bruselském summitu zapůsobí Sarkozy mistrnou rétorikou, která mu pomohla vyhrát volby, nebo zda bude muset navíc osvědčit ještě také umění dojednat kompromis. Toho totiž bude na summitu nejvíc třeba. Přitom slovo kompromis zatím v Sarkozyho slovní zásobě a mezi jeho politickými zbraněmi dost nápadně chybělo.
V Bruselu je nový francouzský prezident očekáván jednak jako přesvědčený Evropan, o jehož vůli přispět k posílení evropské integrace nelze pochybovat, jednak jako hlasatel nekonvenčních reforem evropských institucí, o kterém se ovšem předpokládá, že se pro tentokrát dokáže soustředit na prioritu summitu. A tou je dosažení konsenzu ve věci evropské smlouvy.
V každém případě už na konci tohoto týdne bude Evropa vědět, zda do francouzských prezidentských voleb vkládala naděje oprávněně nebo nadarmo.
