Včera jsem si ve \"Studiu stop\" na stanici Český rozhlas 6 povídal s panem Lubošem Dobrovským, bývalým ministrem obrany, a s moderátorem pořadu Liborem Dvořákem o souvislostech amerického plánu na umístění základen systému protiraketové obrany v Česku a Polsku. Samozřejmě největší pozornost jsme museli věnovat Putinově návrhu na nahrazení plánovaného radaru v Česku radarem, který má Rusko pronajatý v Ázerbajdžánu. Podivný charakter té nabídky stojí za to, abych se jí věnoval i zde.
Vojensky neúčinná, politicky brizantní
Ruská iniciativa může být naprosto nezajímavá z vojenského hlediska, jak už se o ní vyjádřilo pár skutečných odborníků. Jako politický manévr ale rozhodně zajímavá je. Pokud opravdu byla pro všechny v Heiligendammu, včetně americké delegace vedené prezidentem Bushem, překvapením, pak to byl tah šachového velmistra. Bush o pouhých čtyřiadvacet hodin dřív, v úterý dopoledne, v Praze prohlásil: „Já mu řeknu Vladimíre, neboj se protiraketového štítu, naopak, ať se k němu Rusko přidá.“ Putin mu obratem navrhl takový způsob ruské účasti na protiraketovém štítu, který Bushe nutí říci (Condoleezza Riceová už to řekla): Nepřipadá v úvahu (Vladimíre), že by tvůj souhlas s účastí na naší protiraketové obraně měl znamenat konec našeho plánu na umístění dvou základen ve střední Evropě. Nenahradíme vaším radarem ten, který chceme mít v Česku a neumístíme na lodích či v Turecku střely, které chceme mít v Polsku.
Takováto negativní odpověď Washingtonu na ruskou „vstřícnost“ vůči Bushově výzvě k účasti Ruska na protiraketové obraně, dá potom Putinovi možnost tvrdit, že americká strana, přesně tak, jak ji podezíral, sleduje svým plánem na umístění prvků protiraketového systému v Polsku a Česku jiný záměr, než jaký proklamuje. A že tím skutečným záměrem je evidentně posilování americké vojenské přítomnosti v zemích, v nichž Rusové byli zvyklí jen na svou - tedy někdejší sovětskou - vojenskou přítomnost.
Kdyby….
Na tahu je teď očividně americká strana. Bude zcela jistě usilovat o to, aby její odpověď neumožnila Putinovi obviňovat Washington z postranních úmyslů, ale také aby Washington nenutila ke změně původního záměru, tedy aby se Washington nemusel vzdát úmyslu na umístění „antiraket“ v Polsku a radaru v Česku.
Kdybychom my a Poláci nebyli přímo jablkem sváru - jak už je nám v osudově exponované střední Evropě souzeno - kdybychom se nebyli dostali přičiněním vlastních vlád do epicentra tohoto bouřlivého střetu zájmů dvou kolosů a také kdyby západní svět, do něhož jsme šťastně zapustili kořeny, dal najevo samozřejmou a nedělitelnou jednotu kolem americké iniciativy (s kterou ho ale, bohužel, americká strana předem ani neseznámila!), mohli bychom možná sledovat další vývoj americko-ruských jednání jen s takovým vzrušením, s jakým bychom sledovali utkání dvou šachových velmistrů. Místo toho je musíme sledovat s napjetím sázkaře-amatéra.
Možná se můžeme uklidňovat nadějí, že všechno je jinak. Z Ázerbajdžánu zaznělo - tuším, že z úst ministra zahraničí - že Američané tam o radaru vedli jednání „v obecné rovině“. Taková zpráva by asi celkem zapadla, kdyby ji byl Reuter nepřinesl právě v den, kdy Putin Bushe „překvapil“ svou nabídkou účasti Ruska na protiraketovém systému a návrhem na to, aby se radar v ázerbajdžánské Gabale stal součástí amerického protiraketového štítu. Šlo tedy vůbec v Heiligendammu o překvapení? Jsou vůbec Putinovy ostré výpady proti Bushově Americe a Bushova pražská kritika Putinova Ruska opravdu tak vážným vyhrocením vzájemných rusko-amerických vztahů? Nebo jsou tu dvě roviny? Veřejná, s hromy a blesky, a důvěrná, kdy na stole leží požadavky jedné i druhé strany, a v tvrdém ale klidném vyjednávání - neurčeném pro lačná média - se rodí dohoda? Oznámení tak prostého faktu, jako že radary mohou být nakonec v systému oba, jak ten v Brdech, tak ten v Gabale, může mít zcela jinou váhu a pro obě strany může mít zcela jinou cenu, když zazní ve vypjaté atmosféře ostrého střetu a když samo o sobě tuto atmosféru uvolní, než kdyby se na této banální věci dohodli oba státníci jako dlouholetí partneři, které by ani ve snu nenapadlo se vzájemně z čehokoli podezírat.
Že by to mohlo být i takhle, tomu by nasvědčovalo Bushovo pozvání Putina a jeho choti k soukromé návštěvě do Ameriky, na ranč George Bushe staršího. To pozvání Putin dostal uprostřed slovní vřavy panující kolem plánu na umístění antiraket v Polsku a radaru u nás v Česku!
