Svět podle Zdeňka Velíška (73)

Brněnské setkání prezidentů zemí střední, jižní a východní Evropy se málem stalo u většiny novinářů obětí své počáteční okázalosti. Nikdo z nich se pomalu neodvážil vidět v něm nějaký jiný než společenský a reprezentativní význam. Ke hledání politického obsahu schůzky se nutili jen ti nejméně skeptičtí. A opravdu šlo o „hledání“, nebo ještě lépe, pátrání, protože prezidenti jednali za zavřenými dveřmi. Pak ale – poměrně brzo – přece jen proniklo ven jedno slovo: Kosovo.

Brněnské setkání nazval někdo – spíš zlomyslně než trefně – summitem. Zůstalo mu to, protože kdo má pořád dokola opakovat „setkání středoevropských prezidentů”, když už šlo tentokrát, ještě ke všemu, o prezidenty mnohem širšího regionu. Jejich pozornost ale, jak na závěrečné tiskové konferenci potvrdil i prezident-hostitel, Václav Klaus, na sebe do značné míry strhl problém jednoho jediného kraje Srbské republiky: Kosovo.

Zní to, jako kdyby se byli prezidenti zabývali jakýmsi lokálním problémem, místo aby řešili problémy regionu, Evropy či planety. Ale budoucnost Kosova zaměstnává dnes ve skutečnosti celý svět, počínaje Radou bezpečnosti, přes Evropskou unii, NATO až po americkou vládu a Putina v Kremlu.

V Brně bylo zastoupeno sedm zemí neklidného Balkánu. Nepočítám Rumunsko a Bulharsko. Byli tu přímí aktéři válek, v nichž zanikla Jugoslávie. Byli tu politici, jejichž země vstoupily 12.3.1999 slavnostně do NATO, aby o pouhých dvanáct dní později zjistili, že NATO vstoupilo do války s Jugoslávií. 24.3.1999 začaly na Bělehrad dopadat první bomby.

Byli tu pamětníci srbských krutostí páchaných před intervencí NATO i po ní na kosovských Albáncích. A byl tu i srbský prezident Boris Tadić. Takže otázka Kosova měla u brněnského kulatého stolu prezidentů právem velkou váhu, ale také mnoho rozměrů. Nemohla se redukovat pouze na to, zda má Kosovo získat rozhodnutím Rady bezpečnosti Spojených národů nezávislost, tak jak se to teď obecně předpokládá. Musela zákonitě zaznít i opačně: Má Srbsko přijít rozhodnutím Rady bezpečnosti o svou územní svrchovanost? Nebo ještě srozumitelněji: Má se Srbsku na základě rozhodnutí Rady bezpečnosti odtrhnout část území a má se Srbsko takovému rozhodnutí mezinárodní instance podřídit?

Které řešení zajistí klid a které vyvolá konflikt?

Zvláštní zmocněnec OSN pro Kosovo, bývalý finský prezident Martti Ahtisaari, předložil před dvěma měsíci Radě bezpečnosti návrh na to, aby srbské provincii Kosovo byla rozhodnutím Rady bezpečnosti přiznána „svrchovanost pod mezinárodním dohledem”. Je přesvědčen, že jiná cesta není. Nechám-li si před očima defilovat obrázky, které v letech 1998 a 99 vysílaly z Kosova všechny televize světa – násilné transporty kosovských Albánců za hranice země, jejich masakry, systematické vypalování domů - jsem stejného názoru.

Nechám-li v paměti defilovat různá diplomatická jednání o Kosovu – například ve francouzském Rambouilletu nebo to, co se řeklo před obsazením Kosova pozemními jednotkami NATO v červnu 1999, nejsem o tom už tak přesvědčen, neboť cílem jak diplomatických, tak vojenských akcí tehdy nebylo – v konečné instanci - vybojování nezávislosti Kosova. Také se to v politických dokumentech zdůrazňovalo. Ovšem za sedm let mezinárodní správy Kosova se obě kosovské národnosti nestaly vůči sobě smířlivějšími, než byly za Miloševiče. Rada bezpečnosti má na stole dilema. A také – snad poprvé – problém, zda zasáhnout do územní svrchovanosti suverénní země.

Podle Putina by RB vytvořila vítaný precedens pro všechny evropské separatisty toužící po odtržení od metropolí, kdyby odhlasovala nezávislost Kosova. Podle zmocněnce OSN pro Kosovo Marttiho Ahtisaari je nezávislost této dosud srbské provincie jediným možným řešením.

Brněnská schůzka prezidentů nabídla možnost, aby se ke žhavému problému definitivního určení statutu Kosova vyjádřily hlavy států Kosovu tak blízkých, že je uklidnění v této zemi, či naopak výbuch nějakého nového konfliktu v Kosovu nebo kvůli Kosovu, musí svrchovaně zajímat. Tuto příležitost prezidenti nepromarnili. Ale na závěrečné, nepříliš dlouhé tiskové konferenci oznámil prezident-hostitel, Václav Klaus, stručně jen to, že k návrhu řešení kosovského problému nenašli společné stanovisko.

Škoda, že jsme se nedověděli podrobnosti, krom toho, že slovenský prezident Ivan Gašparovič prozradil, že varoval před řešením, při němž by měl kdokoli ztratit územní suverenitu. (Řekl kdokoli, ale myslel Srbsko, jak mi posléze upřesnil, když jsem se ho před kamerou výslovně zeptal.)

Kdyby byli prezidenti prozradili víc, bylo by se asi jejich brněnské rokování stalo roznětkou široké a kontroverzní diskuse o dalším osudu Kosova. Rozhodli se vyslat do světa jen jemné upozornění: Kosovo zůstává žhavým problémem i ve chvíli, kdy se o něm má na úrovni OSN definitivně rozhodnout. Byli tak opatrní opravdu jen proto, že k ničemu jinému nemají mandát?

Vydáno pod