Když jsem na druhý den po francouzském referendu stál na terase nad Champs Elysées na jednom ze stanovišť pro živé vstupy a čekal na první otázku do Událostí, komentářů, šuměl dole pode mnou ten nejslavnější bulvár na světě jakoby nic. Řval mi do uší, že život jde dál, my Francouzi jsme spíš pro tu lehkost bytí, uvidíš, že všechno vyřešíme s šarmem nám vlastním… Ta první otázka - nebo druhá, co na tom - zněla tuším, jaký bude dopad francouzského NE na Evropu, na Evropskou unii. Champs Elysées nebyly najednou sedm pater pode mnou, ale sedmdesát. Lehkost bytí na francouzském bulváru ustoupila evropské trudnomyslnosti.
Od rozklížení k rozdrobení?
Řekl jsem – myslím - že francouzské NE způsobí rozklížení vnitřních vazeb v Unii. Pár dní před summitem, který by měl ukázat, jak se EU naučila „umění přežít”, je to rozklížení velmi patrné. A co je horší, praskliny v základech evropské struktury dělají některým evropským politikům menší starost než vlastní přežití. V Itálii se dokonce našli filutové, kteří neváhali náhlé slabosti Unie využít k pokusu o řešení vlastní slabosti na domácí politické scéně. Přišli na to, že v atmosféře současné dezorientace vládnoucí uvnitř Unie je možné zaútočit na euro jako na viníka nezdarů a nepopulárnosti současné vlády a její domácí politiky. Dvě mouchy jednou ranou: euro přece zaváděl Romano Prodi, nejobávanější sok dnešní vlády v příštích volbách. (Tak to vidí The Economist ve svém posledním vydání, ne já! Tedy, vlastně, já teď taky.) Jakkoli byl výkřik žádající referendum o znovuzavedení liry místo eura jen fanfaronským gestem Severní ligy a ministra Maroniho, posloužil rafinované politické hře. Euro a Evropská unie se v ní staly takovým nenápadným obětním beránkem.
Koho nám byl čert dlužen?
Chtěl jsem psát ještě o dalších symptomech rozklížení vnitřních vazeb v Unii. Ale ony budou v příštích dnech samy o sobě dobře čitelné. Není třeba na ně upozorňovat. Zato si komentář zaslouží pokusy vydávat Evropskou unii za příčinu kdejakého nepopulárního kroku. Například připravovaného zdražení elektřiny. Její cena u nás prý patří k nejnižším v EU a společnost ČEZ říká, že to je jeden z důvodů proč ji zdražit. To zaznělo ve včerejších Událostech. První, co napadne českého člověka, když tohle uslyší v televizi, je myšlenka, že tu Evropskou unii nám tedy byl čert dlužen. Pro případné schvalování evropské ústavy v referendu je takovéto zdůvodnění zvýšení ceny elektřiny vynikající antikampaní! Přitom tu zjevně něco zůstalo nevysvětleno. Nebo snad přestaly v Unii platit zákony tržního hospodářství? Je to teď tak, že když je jinde v Unii dráž, musíme zdražovat i u nás? Není tohle zákon konkurence postavený na hlavu? Ceny na trhu (a tedy i na tom jednotném evropském) se snad mají u všeho zboží přizpůsobovat cenám toho výrobce, který je schopen prodávat nejlaciněji, ne?
Vezmu jed na to, že většina mých spoluobčanů si při poslechu té zprávy o chystaném zvýšení cen elektřiny řekla: ceny se mají zvyšovat na úroveň cen v Unii, a mzdy ne?! V takovém případě: čert vem Unii! (Nebo dokonce: čert vem takovéhle tržní hospodářství!). Pro takovýto způsob přímočarého myšlení nelze nikoho obvinit z předpojatosti vůči Unii a tržnímu hospodářství. Ovšem ani z ignorantství či z primitivismu.
Bohužel, z primitivismu nelze podezírat ani ty, kdo chtějí být u nás ještě mazanější než byli v Itálii ministr Maroni a Lega Norte. Když kdosi „zapomněl” racionálně vysvětlit svůj záměr dorovnat českou cenu elektřiny na její vyšší cenu běžnou v EU, asi dobře věděl, že v očích české divácké obce zůstane černý Petr… Evropské unii. Cui prodest? Neboli: komu se to hodí?
