Svět podle Zdeňka Velíška (48)

Otázka, kterou jste včera a v předchozích dnech slyšeli a četli v médiích určitě nejčastěji, zněla: Jak se od 11. září 2001 změnil svět? Nikdo se nezeptal, jak se změnil nepřítel.

Změnil se podstatně. Al-Káida byla a zůstala izolovaná, do ilegality ponořená, tajně operující a dnes už také značně ochromená a děravá „síť,” dodnes bez veřejné podpory, bez možnosti opírat se – tak jako třeba ETA nebo dříve IRA – o legální občanské či přímo politické organizace. V tom podstatná změna nenastala. Ale západnímu světu a demokracii za těch pět let vyrostl – z důvodů, které už jsou notoricky známé – další nepřítel. Má podobu právě oněch legálních občanských či přímo politických organizací, je schopen mít své lidi v parlamentu či dokonce ujmout se vlády. Je přitom militantní, protiamerický a protizápadní a má vojenský potenciál, jehož objem a účinnost nezná ani Mosad, jak jsme se v létě přesvědčili.

To mění situaci!

Terorismus přerostl v guerillu, ale vývoj šel ještě dál. Dnes už dopad politických stanovisek Hamásu a Hizballáhu na jejich domácích frontách a vůči iniciativám mezinárodní diplomacie je často významnější než dopad sebevražedných atentátů. Zejména těch zmařených. To, co se stalo za těch pět let „na druhé straně fronty”, se dá kvalifikovat jako posun od ojedinělých aktivit teroristické bandy, vraždící z hluboké ilegality, k situaci, kdy protivník je viditelný, přesně definovatelný, ale zato početně neskonale silnější než Al-Káida, opřený o masovou podporu a zakotvený v politické struktuře zemí, v nichž působí. A oproti Al-Káidě je mnohem lépe vyzbrojený. V tom je možno spatřovat na jedné straně umocnění a kvalitativní změnu nebezpečí, které západnímu světu hrozí ze světa islámu, ale na druhé straně také… naději. S hnutím a stranou se dá mluvit. Hnutí a strany existují na veřejnosti. Hamás, vládnoucí v Palestině, se má například podle posledních zpráv podělit o vládu s Fatáhem, čímž znovu otevře možnost zastavit válčení a zahájit jednání. Tony Blair ani nečeká, až se to stane realitou, a navrhuje jednání. Tentokrát jako první. Snad je to tím, že vidí šanci i nutnost změnit strategii.

V obecné rovině se ale dá říci, že se západní svět teprve propracovává k poznání, že nyní má co dělat s organizacemi, které mají větší zakotvení v širokých vrstvách, než si dosud přiznával, a větší sílu ovlivnit vývoj na Blízkém východě než Al-Káida. Zatím proti nim nemá propracovanou strategii! „Válka proti terorismu” tak, jak ji Bush, Rumsfeld a Wolfowitz vedli v Iráku, tou strategií být nemůže. Klíčí ve mně podezření, že strategie „války“ proti terorismu není už ta správná ani proti afghánskému Talibanu, který se znovu pokouší ovládnout Afghánistán.

Kdo ví, jakou podporu má Taliban na venkově?

Před lety si Taliban jistou podporu ve společnosti získal bojem proti Sovětům, a možná ještě víc bojem proti korupci vládců. V těch nejchudších a nejhůř spravovaných zemích světa tohle platí! Za to jsou zbídačení a ponižovaní ochotni akceptovat i vládu totality. Také nelze předpokládat, že pro mužskou polovinu obyvatel zaostalé země, ovládanou náboženskými dogmaty, je Taliban nepřijatelný kvůli tomu, že zotročuje ženy. Nerovnoprávné postavení žen je v afghánské společnosti zakořeněnou tradicí. Dokud Karzáího vláda nevládne v celé zemi a venkov je ovládán a terorizován místními pohlaváry, může se stát, že venkované, ve své oddanosti fundamentálnímu pojetí islámu, uvidí v Talibanu spíš útočiště než útočníka. A i kdyby tomu tak nebylo, Taliban umí zastrašovat. Úloha vojáků NATO bude v Afghánistánu hodně těžká. Podle mého v ní uspějí jen tehdy, jestliže dokáží dostat většinu Afghánců na svou stranu. A v tom jsou zbraně až na druhém místě.

Bude-li Taliban dost šikovný na to, aby opět uplatňoval svá politická hesla – boj proti korupci, za náboženskou čistotu a proti cizí okupaci - může na svou stranu získat velkou část (mužského) obyvatelstva, A když navíc s příchodem Talibů do vsí odpadne jejich obyvatelům strach z toho, že vládní vojáci přijdou zničit úrodu opia, mohou se jednotky NATO setkávat při svých akcích v odlehlých oblastech, kde svádějí boje, spíš s nevraživostí než se sympatiemi Afghánců.

Pět let po datu, které změnilo svět, možná stále ještě hrozí nějaké nové 11. září. Ale pozornosti těch, kdo chtějí uklidnit a stabilizovat celou tu oblast latentních i krvavých konfliktů, která dnes už sahá od Středozemního moře po západní Pákistán, by kvůli tomu neměl uniknout fakt, že na této rozsáhlé scéně dramatických střetů hrají dnes mnohem významnější roli než dosud radikální náboženská hnutí disponující – díky své činnosti v sociální oblasti - podporou ve společnosti, o kterou Al-Káida jen marně usilovala.

Mohou si dovolit podněcovat atmosféru konfrontace, a v tom jsou nebezpečnější než Al-Káida, mohou si ale také dovolit ji tlumit, dostanou-li k tomu z druhé strany podnět. Západní svět jejich vliv i jejich úmysly těžko odhaduje. Ale měl by možná vyzkoušet, zda platí, že čím víc budou organizace militantního islamismu zatahovány do arény veřejné politiky, tím víc budou samy sebe diskvalifikovat pro použití své nejmilejší zbraně: teroru.

Vydáno pod